Návod na přežití

49. Rozdíl v původu mezi člověkem a zvířetem

Aby se vyjasnil rozdíl původu mezi člověkem a zvířetem, je třeba podrobnějšího rozčlenění stvoření než doposud. S obvyklými hesly jako „skupinová duše“ zvířat vůči osobnímu „já“ lidí neučinilo se tomu zadost, ačkoliv je to míněno již zcela správně. Avšak označuje to v širokých obrysech při tom jen všeobecné a pozemskému nejbližší, avšak nevyjadřuje skutečný rozdíl.

Při tom musí být znám vývoj stvoření, který je vysvětlen v přednášce „Vývoj stvoření“.*(Přednáška č. 52: Vývoj stvoření)

Z důvodu snazšího přehledu budiž ještě jednou uvedeny dosud zmíňované hlavní stupně od shora dolů:

Člověk má svůj duchovní původ v nevědomě – duchovně - bytostném. Naproti tomu zvíře má svůj původ v nevědomě – bytostném. Mezi těmito oběma stupni je mohutný rozdíl. Oživujícím jádrem člověka je duch. Oživujícím jádrem zvířete je však jen bytostná podstata.

Duch stojí daleko výše než bytostná podstata; tudíž vnitřní původ lidí je také mnohem výše než u zvířete, zatímco oba mají společný jen původ hrubohmotného těla. Duch člověka však vyvinul své původně čistě zvířecí tělo postupem času dále, než tomu bylo bytostné podstatě zvířete možné.

Nauka přirozeného vývoje hrubohmotného těla započatého od nejnižšího těla zvířete až k tělu člověka je proto správná. Ukazuje ve všech směrech bezmezernou vzestupně pracující tvořivou vůli v přírodě. Znak dokonalosti.

V této nauce byla učiněna jen jedna, ovšem také veliká chyba, že se nešlo nad hrubohmotné. Říká-li se, že lidské tělo, tedy hrubohmotný plášť člověka, pochází z těla zvířete, které tu bylo před tělem člověka, tak je to správné. Toto tělo však netvoří ani člověka, ani zvíře, nýbrž k nim pouze patří jakožto něco nezbytného v hrubohmotnosti. Avšak chtějí-li se dělat z toho závěry, že také vnitřní živoucnost člověka pochází ze zvířete, tak je to neodpustitelná a matoucí chyba, která musí vzbuzovat rozpor.

Z tohoto rozporu vzniká rovněž v tak mnoha lidech zdravý vjem proti takovéto nesprávné domněnce. Na jedné straně je přitahuje správnost domněnky, týkající se těla, a na straně druhé jsou zase odpuzováni hrubou nedbalostí, která do toho chce plést vnitřní původ.

Věda však sotva mohla doposud jednat jinak, než tvrdit, že v přirozeném vývoji nakonec musí člověk pocházet ze zvířete, a zejména ze zvířete podobnému opici, které se svou formou přibližuje nejvíce lidskému tělu, protože se byla schopna dosud zabývat pouze jen hrubohmotným. Dokonce převážně jen hrubohmotným, které tvoří zcela nepatrnou část stvoření. A z toho zná také jen ten nejhrubší zevnějšek. Ve skutečnosti tedy mizivě málo, tedy téměř nic. Sice je dnes konečně schopna používat rozličných užitečných věcí, avšak nezná je ještě v jejich podstatě, nýbrž musí se při tom nuceně spokojit s několika cizími slovy, která používá místo vědění. Tato slova označují pouze předběžné začlenění stávajícího a něčeho již nějak upotřebitelného, jehož vlastní druh je doposud neznámý, o to méně pak původ.

Avšak bytostné a ještě mnohem více duchovní stojí nade vším hmotným a jsou od země směrem vzhůru pokračováním k prvopočátku všeho stávajícího, nebo, což je přirozenější, od shora dolů předcházejí ve vývoji hmotné.

Je nutné uvážit, že všechno duchovní, a stejně také i všechno bytostné, samozřejmě potřebuje a v důsledku vývoje přirozeně vyžaduje záhal hrubohmotného těla, jakmile je poslušno zákona vývoje a jako zušlechťující faktor a živé jádro pronikne až do hrubohmotnosti. Zmizí ihned jakýkoliv spor, pokud se ve všem bádání pronikne konečně buď dále vzhůru, tedy nad hmotné, nebo dovede-li se sledovat proces vývoje od shora dolů. Je zde doba, kdy se k tomu musí udělat krok. Avšak to vyžaduje při tom největší opatrnost, aby duchovní vědění, které v sobě nezaměnitelně nese logiku, nebylo nepozorovaně strženo do nevědomé fantazie. Je nutné si povšimnout, že bytostnému a duchovnímu lze vykročit vstříc také jen s jasným a svobodným duchem, a ne jako v hmotném s vahami, pitevními noži a zkumavkami.

Avšak právě tak jich také nelze dosáhnout omezeným duchem nebo předpojatostí, jak se tak často děje. Podle existujících zákonů stvoření se to samo sebou nepřeklenutelným způsobem zapovídá. Tímto nemůže malý lidský tvor ani při největší domýšlivosti odchýlit neúprosnou vůli svého Stvořitele v její dokonalosti.

Vlastní rozdíl mezi člověkem a zvířetem spočívá tedy výlučně v jejich nitru. Zvíře se také může vrátit jen do bytostného, jakmile odloží hrubohmotné tělo, zatímco se člověk vrací do duchovního, které leží mnohem výše.

Člověk je sice schopen v určitém směru často klesnout až ke zvířeti, avšak musí vždy navzdory tomu zůstat člověkem, protože není schopen se zbavit zodpovědnosti, kterou jeho zárodek má svým duchovním původem; avšak zvíře svým jen bytostným původem se nikdy nemůže ke člověku vyšvihnout. Rozdíl mezi těly však spočívá jen ve formě a v ušlechtilejším vývoji u člověka, který byl vyvolán vlivem ducha, jakmile vešel do hrubohmotného těla.*(Přednáška č. 7: „Stvoření člověka“)