51. Duch
Slovo „duch“ se používá tak často, aniž by si ti, co o něm mluví, byli vědomi, co vlastně duch je. První nazývá zkrátka duchem vnitřní život člověka, druhý míchá dohromady duši a ducha, rovněž se často mluví o duchaplném člověku, přičemž se nemá na mysli nic jiného než prostá práce mozku. Mluví se o záblescích ducha a o mnohém jiném. Avšak nikdo nedospěl k tomu, aby jednou správně objasnil, co duch je. To nejvyšší, co se pod tím doposud rozumělo, spočívá ve vyjádření: „Bůh je duch!“ Z toho se odvozuje všechno. Je snaha moci tímto tvrzením porozumět také Bohu samotnému a nalézt v tom pro něj vysvětlení.
Avšak právě to muselo mít za následek opět odklonění se od skutečnosti, a proto také omyl; neboť je falešné, prostě říci: Bůh je duch.
Bůh je Božský, a ne duchovní! Již v tom spočívá vysvětlení. Božské se nikdy nesmí označovat jako duch. Jen duchovní je duch. Dosavadní chybný pohled je vysvětlen tím, že člověk pochází z duchovního, tudíž také není schopen uvažovat nad duchovním, takže je pro něj všechno duchovní tím nejvyšším. Není proto dalek toho, aby chtěl to nejnezkalenější a nejdokonalejší z toho považovat za prvopočátek celého stvoření, tedy za Boha. Lze tedy předpokládat, že falešný pojem vyplývá nejen z potřeby, představit si svého Boha z hlediska svého druhu, i když také v každém ohledu dokonalého, aby s ním bylo pociťováno vroucí spojení, nýbrž příčina toho spočívá především v neschopnosti chápání samotné výše Boha.
Bůh je Božský, jen jeho vůle je Duch. A z této živoucí vůle vzniklo jemu nejblíže ležící duchovní okolí, ráj s jeho obyvateli. Avšak z tohoto ráje, tedy ze zformované Boží vůle vyšel člověk jakožto duchovní semeno, aby započal svou pouť dalším stvořením, jakožto částečka Boží vůle. Člověk je tedy skutečný nositel Boží vůle, tudíž nositelem ducha v celém hmotném stvoření. Z tohoto důvodu je ve své činnosti také vázán na čistou pravůli Boží a musí nést plnou zodpovědnost za to, když ji nechá nečistě přerůst vnějšími vlivy hmotného a dopustí případně dočasně i její úplné zahrabání.
To je ten poklad nebo hřivna, která by měla přinášet v jeho rukou úrok a úroky z úroků. Z falešného předpokladu, že Bůh sám je duch, tedy stejného druhu jako původ člověka samotného, vychází zřetelně najevo, že si člověk nemohl nikdy udělat správný obraz o Božství. Nesmí si pod ním představovat jen nejvyšší zdokonalení sebe sama, nýbrž musí jít daleko nad to k druhu, který mu zůstane vždy nepochopitelný, protože k jeho pochopení nebude nikdy svým vlastním duchovním druhem uschopněn.
Duch je tedy vůle Boží, elixír života celého stvoření, které jím musí být proniknuto, aby zůstalo zachováno. Člověk je částečným nositelem tohoto ducha, který má prostřednictvím sebeuvědomění přispět k pozvednutí a dalšímu vývoji celého stvoření. K tomu je však zapotřebí, aby se učil správně používat přírodní síly a použil je k všeobecnému zvelebení.
Velká bolest jde všemi zeměmi!
Nákaza může řádit jen tam, kde se jí k tomu uvolní cesta. Povodeň nevystoupá ani o coul výše, než jí bylo předem určeno. Oheň z hlubin země a z nebe nesmí šířit svou zkázu ani o stopu dál, než smí. Bouře se žene svou zcela určenou cestou. A když doposud pevná země zavrávorá, když se řítí hory, nové vystupují, když celé pruhy země obracejí se v trosky … nic neděje se bez pevného vedení Boží vůle! To vám zůstaň útěchou!
Návod na přežití
Zachvívání je v této době zesíleno za účelem velké očisty a vychází z všemohoucnosti Boží! Neodolatelně nutí proto každého tvora harmonicky se spoluzachvívat, nebo zahynout v divoké bolesti nejnesmírnějšího zoufalství, které povstane jako následek zatvrzelé svévole v beznaději, kterou s sebou přinese každé konečné poznání falešných cest bez vyhlídek na návrat. Snažte se z toho důvodu osvojit si vědění o Pravdě, která vám poskytuje oporu a bez oklik vede k cíli.
V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně! To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.
Svatý Boží soud
Pak přijde zděšení, stud a bázeň, bezmocnost, zoufalství nad sebou, když poznají, že v dosavadní šílené rozumové ješitnosti často považovali za správné to, co bylo opakem toho, co od nich požadovaly zákony Boží. Uvidí, že až dosud žili jen svým vlastním přáním a sloužili tak plíživému temnu místo Světlu. Ba ještě víc, že vůbec nechtěli sloužit, ale jen vládnout za každou cenu, přičemž propadli povrchnosti, která nutila ducha k lenosti.
Budou zmateni sami sebou, právem budou pochybovat o schopnosti svého úsudku a tím propadnou úplné beznaději.
Mezitím se ale bude ustavičně ozývat dunění jejich hroutících se falešných děl, budou znovu a znovu burcováni, aby ve své sklíčenosti nemohli podlehnout únavě, ale aby v trvalém prožívání konečně poznali to, co je Pravda a co jim přinese záchranu...
