59. Lidské smýšlení a Boží vůle v zákoně vzájemného působení

Jestliže se má hovořit o lidském smýšlení a lidských názorech, s nimiž jsou spojeny také pozemské soudy, tak se nesmí očekávat, že tyto jsou totožné s Boží spravedlností, nebo se jí i jen přibližují. Musí být žel naopak řečeno, že ve většině případů je v tom dokonce nesmírný rozdíl. Při tomto srovnání je namístě lidový výraz „nebetyčný“ v nejopravdovějším smyslu. Tento rozdíl by se dal často vysvětlit na prostor a čas omezeným rozumem lidstva, který ve svém omezení není schopen rozpoznat samotné bezpráví a odlišit ho od práva, protože ty lze zřídkakdy jasně poznat podle zevních projevů, nýbrž spočívá výlučně v srdci každého člověka, k jehož posouzení nestačí strnulé paragrafy zákona a školská moudrost. Skličující je však to, že proto tak mnohé hodnocení pozemských soudů musí stát příkře proti Boží spravedlnosti.

Nemá zde být hovořeno o době středověku, o smutných časech strastiplného mučení, o upalování takzvaných čarodějnic a jiných justičních zločinech. Právě tak zde nemá být zmiňováno mučení a vraždění, které spadá na dlužný účet náboženských společenství a které ve svém vzájemném působení musí dvojnásob strašně zasáhnout jejich vykonavatele, protože oni při tom zneužili jméno dokonalého Boha, všechny tyto zločiny vykonávali v jeho jménu, jako údajně jemu milé, a tím ho před lidmi označili jako toho, kdo je za to zodpovědný. Tyto zlořády a hanebnosti nesmějí být tak rychle zapomenuty, nýbrž by se znovu a znovu měly také při dnešních rozsudcích varovně připomínat, zejména protože tehdejší vykonavatelé je horlivě prováděli se zdáním plného práva a nejlepší víry.

Mnohé se změnilo. A přece samozřejmě přijde také ta doba, ve které bude pohlíženo zpět s obdobnou hrůzou na dnešní vykonávání spravedlnosti, jako se my dnes díváme na výše zmíněnou dobu, která podle našeho nynějšího poznání v sobě nesla tolik bezpráví. To je běh světa a určitý pokrok.

Avšak pozorováno hlouběji spočívá tento zdánlivě velký pokrok mezi tehdejší dobou a dneškem pouze ve vnějších formách. Ta všemocnost jednotlivce hluboce pronikající celým bytím tak mnohých lidí bez jeho osobní zodpovědnosti na zemi je často stále ještě stejná. Také lidé samotní a jejich pohnutky k jejich jednání se mnoho nezměnili. A kde je vnitřní život ještě stejný, tam je také stejné vzájemné působení, které v sobě nese Boží soud.

Kdyby v tom lidstvo náhle prohlédlo, mohl by být následkem jen jediný výkřik zoufalství. Hrůza, která by se rozprostřela nade všemi národy. Ani jeden člověk by nepozvedl svou ruku s výtkou proti svému bližnímu, protože každý jednotlivec by musel na sobě nějakým způsobem tíživě cítit stejnou vinu. Nemá žádné právo chovat se v tom vyčítavě vůči někomu jinému, protože každý doposud mylně soudil jen podle zevnějšku a všechen skutečný život přehlížel.

Mnozí by zoufali sami nad sebou při prvním paprsku Světla, kdyby do nich bez přípravy pronikl, zatímco jiní, kteří doposud nikdy nevěnovali čas k přemýšlení, museli by pocítit bezmezné rozhořčení nad tím, že tak dlouho spali.

Proto je nyní namístě povzbuzení ke klidnému uvažování a k rozvoji své vlastní spravedlivé schopnosti úsudku, která odmítá každé slepé přimknutí k cizím názorům a přijímá, myslí, mluví a koná jen podle vlastního cítění!

Člověk nikdy nesmí zapomínat, že jedině on má plně a zcela odpovídat za všechno, co sámprožívá, myslí a koná, i když to bez výhrad přijal od druhých!

Blaze tomu, kdo dosáhne této výše a přistupuje zkoumavě ke každému úsudku, aby pak jednal podle svého vlastního cítění. Nestává se tak spoluviníkem jako tisíce jiných, kteří na sebe nakládají často jen z bezmyšlenkovitosti a senzacechtivosti důsledkem předsudků a pomluv těžkou karmu, která je vede do oblastí, jejichž utrpení a bolesti by se nikdy nepotřebovali učit poznávat. Nechají se tím také již na zemi odradit často od mnohého skutečně dobrého a promeškají tím nejen mnoho pro sebe sama, nýbrž tím dávají snad v sázku vše, celé své bytí.

Tak tomu bylo při vzplanutí nesmyslné nenávisti vůči Ježíši z Nazaretu, jejíž skutečný důvod znalo jen několik zlovolných křiklounů, zatímco všichni ostatní se jednoduše a s křikem vpravili do zcela nevědomé, slepé horlivosti, aniž by se sami někdy s Ježíšem osobně setkali. Neméně ztraceni jsou také všichni ti, kteří se od něj odvrátili na základě falešných názorů jiných lidí a jeho slova ani jednou nevyslechli, tím méně si dali námahu s věcným zkoumáním, přičemž by nakonec přece jen mohli poznat jejich hodnotu.

Jen tak mohla dozrát šílená tragédie, která právě Syna Božího obžalovala z rouhání se Bohu a přivedla ho na kříž! Toho jediného, který sám přišel přímo z Boha a zvěstoval jim Pravdu o Bohu a jeho vůli!

Tento případ je tak groteskní, že se v něm ukazuje v pronikavé zřetelnosti celá omezenost lidstva.

A lidstvo od té doby až dodnes sotva niterně pokročilo, nýbrž právě v tomto vzdor všem někdejším objevům a vynálezům se ubíralo ještě více zpět.

Pokročilo jedině vnějšími úspěchy a tím také větší vědychtivou domýšlivostí, která právě plodí a vychovává omezenost a která vyslovenou známkou omezenosti přece je.

A z této, během dvou tisíciletí stále úrodnější půdy vzešly nynější lidské názory, které působí směrodatně a ničivě, zatímco lidé sami bez nejmenšího tušení se do nich zaplétají stále více, ke svému vlastnímu a strašlivému osudu.

Jen málokdo si doposud ujasnil, kdo všechno si tu falešnými názory často v dobré víře přivozuje špatné účinky vzájemných proudění, tedy že se proviňuje proti Božím zákonům. Počet takových je veliký a mnozí jsou v nicnetušící pýše na to ještě hrdí, dokud jednou nebudou muset ve zděšení plném bolesti spatřit Pravdu, která je tak zcela jiná, než si ji představovalo jejich přesvědčení.

Avšak potom je příliš pozdě. Vina, kterou si naložili, musí být odpykána v často desetiletí trvajícím, namáhavém zápase se sebou samým.

Cesta až k poznání je daleká a těžká, jakmile člověk promešká příznivou příležitost pozemského bytí, a při tom dokonce záměrně nebo z nevědomosti na sebe uvalí ještě vinu novou.

Omluvy nepadají při tom nikdy na váhu. Každý to může vědět, pokud chce!

Kdo však usiluje o to, aby v dějích vzájemného působení rozeznal Boží spravedlnost od pozemských názorů, ten nechť se snaží pozorovat jakýkoliv příklad z pozemského života a při tom zkoumat, na které straně spočívá skutečné právo a kde je bezpráví. Denně se mu jich naskytne mnoho.

Brzy se rozvine jeho vlastní schopnost cítění silněji a živěji, aby nakonec odvrhl všechny naučené předsudky chybných názorů. Tím povstane cit pro spravedlnost, který se může spolehnout na sebe sama, protože v poznání veškerého vzájemného působení přijímá Boží vůli, stojí a působí v ní.