79. Může býti stáří překážkou k duchovnímu vzestupu?
Chtít něco podle pozemského pojmu práva, nebo chtít dobro, je často velký rozdíl! Pozemské právo není vždy také dobro!
Dnes pro člověka již více nestačí, prostě a jednoduše žádat právo! Něco takového mohl dělat při své první inkarnaci. Nyní žádá se od něj více! Jakmile se násilím nevzchopí a duchovně nedojde konečně vědomě výše, tak je bezpodmínečně ztracen. Stáří netvoří žádnou překážku, nýbrž pobídku, protože ve stáří se viditelně přibližuje hodina přechodu! Je to mnou tak často jmenovaná lenost a pohodlnost jakožto nejhorší nepřítel, kterou se takovíto váhavci zatěžují, a tím hynou.
Doba duchovního tuláctví skončila, stejně jako doba pohodlnosti a bezstarostného očekávání. S příšernou hrůzou a tvrdostí udeří to zakrátko do spáčů a lenochů tak, že se také i ti nejhlušší probudí.
Studium mých přednášek však předem vyžaduje vlastní námahu, násilné soustředění všech smyslů, a tím duchovní živoucnost a plnou bdělost! Teprve pak podaří se vnoření do mých slov a také jejich skutečné pochopení.
A tak je to chtěno! Odmítám každého duchovně líného.
Pokud však v sobě lidé nezasypali alespoň jen zrnko Pravdy z domova duchovní říše, tak musíje Slovo zasáhnout, jako volání, za předpokladu, že si také jednou dají námahu, je neovlivněně přečíst s plnou vážností. Necítí-li pak nic, co v nich probouzí ozvěnu, bude také na onom světě sotva ještě možné, je probudit, protože se jim tam také nemůže dostat něčeho jiného. Zůstanou stát tam, kam sami sebe svou vlastní vůlí postaví. Nikdo je nebude nutit, aby odtamtud odešli, avšak nevyjdou také včas z této hmotnosti, aby se zachránili před rozkladem, tedy před věčným zatracením.
To „nechtít slyšet“ vezmou si ovšem s sebou z této země do jemnohmotnosti, a nebudou si tam počínat jinak, než se dělo zde. Jak může stáří tvořit překážku! Je to volání věčnosti, které je zasáhne ze Slova, které však nechtějí slyšet, protože je jim to tak pohodlnější. Pohodlnost je však nakonec zničí, jestliže se včas nebudou chtít stát živoucími. Tato otázka však ukazuje tuto pohodlnost velmi zřetelně. Je to stejný způsob tak mnohých lidí, kteří se sami chtějí neustále klamat pod nějakou alespoň trochu přijatelnou záminkou. Oni patří k plevám, které nadcházející očistnou bouří nebudou posíleni, nýbrž odvanuti pryč, protože jsou pro vážnost skutečného bytí nepoužitelní.
Žádali by od Stvořitele vždy novou dobu k rozmyšlení, aniž by kdy došli ke vzestupu, při němž by se měli duchovně vzchopit. Z tohoto důvodu nemá žádný účel, se tím dlouho zabývat. Jsou to ti, kteří věčně něco chtějí, avšak nikdy na sobě nic nevykonají. A tím jsou také ztraceni. — — — —
Velká bolest jde všemi zeměmi!
Nákaza může řádit jen tam, kde se jí k tomu uvolní cesta. Povodeň nevystoupá ani o coul výše, než jí bylo předem určeno. Oheň z hlubin země a z nebe nesmí šířit svou zkázu ani o stopu dál, než smí. Bouře se žene svou zcela určenou cestou. A když doposud pevná země zavrávorá, když se řítí hory, nové vystupují, když celé pruhy země obracejí se v trosky … nic neděje se bez pevného vedení Boží vůle! To vám zůstaň útěchou!
Návod na přežití
Zachvívání je v této době zesíleno za účelem velké očisty a vychází z všemohoucnosti Boží! Neodolatelně nutí proto každého tvora harmonicky se spoluzachvívat, nebo zahynout v divoké bolesti nejnesmírnějšího zoufalství, které povstane jako následek zatvrzelé svévole v beznaději, kterou s sebou přinese každé konečné poznání falešných cest bez vyhlídek na návrat. Snažte se z toho důvodu osvojit si vědění o Pravdě, která vám poskytuje oporu a bez oklik vede k cíli.
V blízké době zmohutní toto vyzařování tak, že ve velmi mnoha případech přijde zpětné působení ihned, bezprostředně! To jest ta moc, která brzy poleká pozemské lidi, a které se pak v budoucnosti budou muset obávat! Ale jenom ti se mají doopravdy co obávat, kdo činili bezpráví.
Svatý Boží soud
Pak přijde zděšení, stud a bázeň, bezmocnost, zoufalství nad sebou, když poznají, že v dosavadní šílené rozumové ješitnosti často považovali za správné to, co bylo opakem toho, co od nich požadovaly zákony Boží. Uvidí, že až dosud žili jen svým vlastním přáním a sloužili tak plíživému temnu místo Světlu. Ba ještě víc, že vůbec nechtěli sloužit, ale jen vládnout za každou cenu, přičemž propadli povrchnosti, která nutila ducha k lenosti.
Budou zmateni sami sebou, právem budou pochybovat o schopnosti svého úsudku a tím propadnou úplné beznaději.
Mezitím se ale bude ustavičně ozývat dunění jejich hroutících se falešných děl, budou znovu a znovu burcováni, aby ve své sklíčenosti nemohli podlehnout únavě, ale aby v trvalém prožívání konečně poznali to, co je Pravda a co jim přinese záchranu...
