11. Konfirmace
OTÁZKA: Jaký účinek a jaký duchovní účel má konfirmace v evangelické církvi?
ODPOVĚĎ: Konfirmace by měla duchovní účinek a duchovní účel, také by mohla bezpochyby přinést veliké požehnání, kdyby měla za základ čistě duchovní smysl. To však není tento případ, nýbrž se netýká vůbec náboženství nebo víry samotné, jak by tomu mělo být u každého úkonu, který se provádí před oltářem, tedy před stolem Páně, nýbrž je to pouze akt církve jakožto organizace, který tím přichází na stejný stupeň s jiným spolkovým obyčejem.
Důkaz o tom, že tomu tak je a nemůže tomu být jinak, spočívá v tom, že pro připuštění ke konfirmaci evangelické církve není rozhodující duševní hodnota, vnitřní zralost, touha k Božství a ani duchovní vědění; neboť církev takovouto zkoušku jednoduše odmítá, když není splněn její „Organizační předpis“, který bezpodmínečně schématicky požaduje, aby konfirmace směla být provedena jen tehdy, když se žadatel podrobí určitému počtu měsíců konfirmačního vyučování u nějakého církví k tomu určeného duchovního, tedy zaměstnance církve.
Proto tedy není možné být konfirmován, i když je žadatel o to připraven vykonat jakoukoliv zkoušku duševního i duchovního druhu, čímž může dokázat hodnotu a zralost pro konfirmaci. Skrze tento předpis tudíž zralí a hodnotní lidé nejsou církví připuštěni ke konfirmaci a jsou odmítnuti, jestliže svou zralost a svou hodnotu získali jiným způsobem než skrze zaměstnance církve, přestože ten může být velmi často mnohem cennější než rozumové vyučování konfirmantů. Je samozřejmé, že tato ustanovení nesmějí za žádných okolností platit, jestliže by se mohlo při tom jednat o duchovní a duševní zisk člověka. Něco takového by přímo brzdíc pracovalo v rozporu se vznešenou vůlí Kristovou, v níž církev jako taková musí být činná. Nebylo by to za žádných okolností v duchu a ve smyslu velikého nositele spásy, který nikdy nezamýšlel založit církev nebo náboženství, nýbrž jeho úkolem bylo osvobodit duše. Z tohoto důvodu musí být konfirmace jen čistou formalitou, jen přijetím do organizace církve jako takové. To nesmí být zaměňováno s bližší příslušností k Bohu. Konfirmace může proto přinést lidem, kteří se stanou konfirmovanými, jen organizační užitek a organizační povinnosti, nic víc.
V takovém smyslu bude se snad na to dívat také církev sama, protože by se jinak klidně nechala dojít k provinění a domýšlivosti skrze vylučování, které by ve vzájemném působení muselo být velmi vážné. Zcela nehledě na to, že by se to rovnalo nebezpečné domýšlivosti, která u farizeů v Kristově době byla sotva větší. A to nelze od církve očekávat! Neboť protože křesťanské církve pracují jen v duchu Krista a podle jeho učení, způsobují takováto zúžená určení, že konfirmace nepatří k duchovním úkonům nebo pokrok přinášejícím věcem, nýbrž mohou být pouze formálností světské organizace. Pokud by to bylo jinak, tak by omezení skrze ustanovení znamenalo chybu, jejíž dosah není třeba teprve osvětlovat. K duchovnímu vzestupu nemůže být tedy konfirmace bezpodmínečně počítána. Co jedinec skrze tento úkon při tom vnitřně získá, přichází skrze jeho vlastní, osobní stanovisko.
