33. „Volání!“
Jde ven, do celého světa! Ono má vytvářet užší spojení mezi všemi stoupenci a čtenáři mých slov. Na mnoha místech se vytvářejí „svobodná sdružení k pěstování myšlenek mých přednášek“, aby ve společné činnosti vždy hlouběji pronikala do pravd velikého stvoření, aby tím také správně poznávala Stvořitelovu vůli.
I když radostně vítám tato sdružení, tak je přece nemohu vést, nemohu se do nich také zapojit; neboť takové snahy vytvářejí nakonec vždy vazby pro toho, kolem kterého se seskupují. Závazky jakéhokoliv druhu, ať už také jen morální skrze příspěvky členů. Něco takového nemohu.
Musím být a zůstat volný v tom, co mám říci!
Ve všech mých projevech a rozhodnutích. Nesmím při tom muset brát ohled na přání jednotlivců nebo také celých skupin, k čemuž by došlo, kdybych tím byl vázán. Také kdybych v tom chtěl vidět obchodní výhody. Obojí nesmí se pro mne a mé spisy dávat na misky vah. Avšak při tom bych nechtěl také upadnout do nedůslednosti a zmeškat poskytnutí příležitosti každému.
Proto nabízím, avšak nezískávám!
A zůstávám vždy u pravidla: Kdo pro sebe v mých slovech nic nenachází, pro toho řečeny nejsou. Nemá se mu jich také nikdy dostat vnucením.
Budu proto vždy se svými slovy každému člověku přítelem a musím být nepřítelem jeho chyb, protože kvůli němu nemohu nic škrtnout.
Protože se tedy nemohu vázat na sdružení, avšak dobře znám přínosný toho účinek pro tak mnohé jednotlivce, vytvořil jsem ze svého nutného osamocení „Volání“ jakožto prostředníka mezi všemi čtenáři a spolky, čímž dostali příležitost vyměňovat si v něm vzájemně svá oznámení a přání. Pro tento účel bude tu vždy připraven bezplatný prostor.
Nechť „Volání“ probudí opravdu mnoho duší, nechť všem vážně hledajícím přinese osvícení a tím mír a pokrok!
V létě 1927
Abdrushin
