44. Záhada z Konnersreuthu
OTÁZKA: Zná Abdrushin stigmatizaci v Konnersreuthu? Nechce se před svými posluchači o tom vyjádřit? Je kolem toho tolik posměchu.
ODPOVĚĎ: Přišlo mi na to tak mnoho dotazů, že se tím již musím zabývat.
Takoví, kteří se při tom posmívají nebo prostě povrchně mluví o hysterii, považují se tím za podivuhodně pokročilé a snad ještě mají připravenou laskavou radu, aby se děvče posadilo do studené vody nebo aby se umístilo do převýchovného ústavu, snad i do ústavu pro choromyslné, dávají tím na odiv tak bezmeznou hloupost, že by bylo skutečně škoda každé vteřiny, která by se tím ztratila. Těm neplatí má odpověď! Nebylo by však žádným bezbožným přáním dopřát takovým lidem, aby byli jen jeden týden podrobeni takovýmto věcem. Konec konců by to byl nejlepší prostředek, který by je přivedl k zamyšlení, především však k tomu, aby byli se svým lehkovážným „myšlením a věděním“ poněkud zdrženliví, a tím neměli vždy ihned připravený kámen, aby ho posměšně hodili na lidi, jako je tato Terezie Neumannová!
Potom by velmi rychle volali po soucitu. Tak, jako je tomu vždy. —
Sice existují mírnější případy, kdy jsou ve fanatismu víry za autosugesce schopny se tu a tam vytvořit jizvy. Avšak tento případ nepatří k takovému druhu! Tento případ není hysterií! Nechte takové prázdné žvanily mluvit, vůbec jich nedbejte. Dnes je již škoda každého zrna pšenice, které jim na zemi ještě padne za potravu; neboť to jsou prázdné plevy, které při posledním zúčtování budou shledány jako nic a budou rozprášeny. Škůdci, kteří vedouce všude velké řeči stojí v cestě. Lovíce v kalných vodách, poté co oni sami se snažili zakalit tu nejčistší vodu, rozsévajíce s jásotem neklid a pochybnosti. Nemluvme více o nich; neboť jejich čas není již příliš dlouhý. –
Pohleďme nyní tedy věcně na dnes tak často zmiňovanou
záhadu z Konnersreuthu!
Utrpení tak strašně stigmatizované Terezie Neumannové, která čas od času musí na sobě nést nejen všechny jizvy umučeného a zavražděného Syna Božího, jako stopy po hřebech, také ránu od kopí, jakož i mnohé rány na hlavě, které zanechala trnová koruna, nýbrž mnohdy také prožívá veškeré tělesné utrpení Krista, dokud ve smrtelných záchvěvech neklesne znavena zpět do krví zbroceného lůžka.
Tisíce putují na toto místo. Proudí tam ze všech krajů a všech zemí. V hustých zástupech často stojí kolem malého domu, ve kterém děvče vede svůj boj. Slyší při tom v duchu hovory, které se týkají ukřižování, jazykem tehdejší řeči, přivádějíce tím jazykovědce do úžasu.
Rozechvěle přijímají čekající lidé zprávy, někdy mohou také letmo vidět těžce trpící děvče ležící v krvi, potřásají zamyšleně hlavami a němě podivují se Božímu daru, jak to tak mnozí nazývají.
Věda a také církev vidí před sebou záhadu, jak to otevřeně přiznávají, protože jsou k tomu nuceny skrze nepopiratelné skutečnosti, tentokrát hrubohmotného druhu, kterým by jinak mohly jít vstříc s důvěrou. To také vyžaduje navzdory velkému rozruchu velkou zdrženlivost.
Je psáno, že správné rozřešení této zdánlivé záhady má zajištěný všeobecný dík, také od církve.
Tato slova jsou zajisté míněna poctivě a velmi dobře, s nejlepším chtěním pro to pravé. Avšak bezpochyby tím bylo vysloveno, přislíbeno něco, co je pro lidi nemožné dost dobře dodržet.
Za svou nezpůsobilost k tomuto díku musí opět poděkovat jen nejhoršímu nepříteli všeho duchovního, svému samozvanému, neomezenému vládci, pozemsky vázanému rozumu!
Pod vládou rozumu musí však posluchači také chápat to správné. Nemíním tím nějaký státní režim nebo něco podobného, nýbrž pouze dobrovolné postavení se jednotlivých lidí pod svůj vlastní rozum, což vyvolalo všechno nezdravé v pozemských poměrech a žel také ještě nějakou dobu vyvolávat bude.
Se všemi jednotlivými lidmi však stojí přirozeně také církev pod strašlivou tíží následků tohoto dědičného hříchu proti duchu. Člověk vnesl to do ní od počátku, aniž by to věděl, aniž by to tušil a chtěl. Otrava pronikla vším chtěním zcela nepozorovaně, a tak je tam triumfujícím spoluvládcem rovněž lidský rozum. Nebude tomu nikdy moci být jinak, dokud nebude tento hřích proti Božímu určení v lidstvu důkladně vyhlazen.
To tvoří také hradbu vůči rozřešení této záhady stigmatizované. Církev a věda proto také velmi těžko dokáží skutečně uvítat a poděkovat za opravdové rozřešení, protože vlastní poznání a nezkalená pravda neúprosně vyžaduje pochopení nad všemi hranicemi omezeného rozumu! Jako vůbec každé duchovní dění.
Protože církev a věda nemohou toto tajemství správně vysvětlit, přináší to důkaz o tom, že obě části jsou navzdory nejlepšímu chtění ještě takovým způsobem spoutány. Neboť jedna skutečnost musí při tom také dát nerozlučně druhou.
Není žádným důkazem, když tvrdí, že to ještě mohou udělat a pro dosavadní neschopnost k tomu sdělují všechny myslitelné vytáčky. Času k tomu bylo dost! Že ho musely nechat minout bez úspěchu, dává přece zřetelně opačný důkaz. V takových vážných případech utrpení musí se využít každá hodina, když se opravdově chce a … může! Zde není žádný čas k dohadování a řečem, nýbrž je lidskou povinností jednat. A kde se tak neděje, tam je nemohoucnost. O tom se lze přece stěží ještě přít.
Tato nemožnost pochopení opravdového rozřešení však uzavírá přirozeně již předem porozumění.
Zůstává proto jen jedna cesta, že skutečnost potvrdí má vysvětlení!
Proto tím chci ukázat cestu Pravdy, která povede k řešení, a tím k vykoupení. Za předpokladu, že se cesta pak také nastoupí, že se snad z obavy před překvapením tiše neodmítne nebo že se proti ní nebude vzpírat. Následek tohoto postupu musel by však potom přinést důkaz Pravdy!
Protože tato cesta nemůže skrze následování přinést z žádné strany nějakou škodu, nelze ani žádost k tomu nazvat nesprávnou. Zejména proto, že tím současně dojde také k urovnání tak mnohého sporu.
Věda ví již skrze dění samotné, že při pokusech o tělesné uzdravení nebo zmírnění šla také falešnou cestou. Utišující masti vyvolaly zde navzdory očekávanému ulehčení jen bolestivé záněty, které podle zpráv ihned opět zmizely, když byly obvazy sejmuty. To znamená, že rány byly opět čisté, jakmile ustaly lékařské pokusy. A tak je to chtěno, jak jsem již předpověděl!
Chtěl bych výslovně podotknout, že ve vysvětleních, která jsou nutná k objasnění, nemají spočívat žádná osočování! Cením si každé poctivé snahy a ta byla v tom vědou, jakož i církví vždy projevena s nejlepším chtěním pomoci. Až dodnes v tom nelze nic vytýkat, ledaže by se v tom nyní nechtělo jít nově ukázanou cestou a byl by strach z důkazů.
Celé lidstvo jde v tomto případě opět jednou bludnou cestou tím, že všechno pozoruje z falešné strany.
Přirozeně musí posluchač a čtenář myslet! Musí se snažit v dějích skutečně číst, klidně pozorovat.
Pohleďte přece jednou jen na chování všech lidí v tomto případě! Pátrá se po všech možnostech, dokonce po všech nemožnostech, avšak zcela nápadně se nebere na zřetel jediné, ponechává se to ležet zcela stranou jako pohádka, která se nikdy vážně nedá zahrnout do okruhu skutečného dění! Toto jediné jsou neúprosné Boží zákony, je to jeho tvůrčí vůle, které navzdory její neochvějnosti již více nedbají a při všech úvahách vůbec nekladou jako základ!
Tato skutečnost hovoří tak strašlivě jasně o vnitřním stavu lidí, církve nevyjímaje, že to samotné by muselo stačit, aby posluchači mých vývodů si udělali jasno o již často vysvětlovaném pádu do hříchu a jeho následcích. Důrazněji sotva může hlouběji uvažující dospět k poznání. Jako zde, tak je tomu však také v každém případě, v každém myšlení, v každém zkoumání, v každém jednání! Pohled zůstává hloubavě vězet jen pozemském, v nejnižších nížinách, nemůže se již více volně povznést do výše, ani to nechce! To, co by bylo u neomezeného člověka samozřejmým počínáním, tedy ve všem nejprve dbát veliké vůle Stvořitele, jen podle ní formovat své závěry, v čemž jedině může spočívat správné řešení, to odsouvá člověk dneška, a dokonce i církevní představitelé, do říše fantazie! Důkaz spočívá v tom, že vůbec nemyslí na to, aby na tom stavěli své závěry. Naopak, podřizují se zcela otevřeně vědě, tedy pozemskému rozumu, pozemské vázanosti, a činí se tím ještě vazaly onoho Antikrista, proti kterému mají varovat, kterého však nikdy nepoznali!
S čistotou Boží Pravdy kupředu! Kdo se skrývá, již více jí není hoden! To nyní platí více než jen několika lidským duším! Jak pronikavě osvětluje tento spor o událost v Konnersreuthu hluboký úpadek v nitru lidí! Jak jasně ukazuje samotné odvrácení od Boha a jeho vůle! Protože se jí nedbá!
Také u těch, kteří se domnívají být věřícími. Zbloudilí lidé nevidí tuto hrůznost propasti, která se v nich již dávno otevřela. Potácejí se klidně dál na jejím okraji, ještě přechodně drženi skrze své falešné názory. Blaze všem, kteří se na tomto případě poučí, kteří ho povýšeně se vysmívajíce neodhodí do oblasti hysterie, k vlastnímu uklidnění nebo aby tím zakryli své nepochopení. Mnozí to činí dokonce se skutečným přesvědčením, protože již více nejsou schopni vycítit své nepochopení a domnívají se být skutečně vědoucími, tak jako mozkově nemocný zesměšňuje ještě všechny ty, kteří nenásledují v jeho bludech. —
Terezie Neumannová je ve svém utrpení často nazývána svatou, omilostněnou, u které se modlí, jejíž přímluvu snad tiše očekává tak mnohý.
A nikdo netuší, že tato tak „omilostněná“ potřebuje přímluvu nejvíce. Nikdo nepomýšlí na to, že tato nejubožejší je zdržována od vykoupení, které jí kyne, právě skrze tyto bližní! Vina za to zpětně padá bezpodmínečně na tyto lidi, kteří její vroucí zbožnosti dávají falešný směr. Neboť tímto se cítí stigmatizovaná vnitřně povznesena jako Bohem vyznamenaná. Zůstává skrze názory okolí daleko vzdálena toho, aby vážněji a hlouběji přemýšlela a své myšlenky a cítění nechala také jednou vzít jiný směr, přičemž by shledala, že nemá platit za vyznamenanou, nýbrž naopak má být poznamenanou!
Nutná pokora, která by ji mohla vést k vykoupení, je v ní násilně tlačena do falešného směru.
Terezie Neumannová se tím stává obětí falešného stanoviska dobromyslných spolubližních, pokud jí ještě zavčasu nepřijde pro to poznání. Přichází o příležitost k vysvobození od těžké karmy i navzdory jejímu současnému opakovanému zpětnému působení, protože nemůže dojít k poznání, pokud to půjde dál tak, jak se to doposud dělo.
Oslněni stojí tito duchovně slepí a také duchovně hluší před domem, který oni vidí jen jako posvátné místo, zatímco tam ve skutečnosti smějí tak zřetelně spoluprožívat jedno z nejotřesnějších varování účinku přísné Boží vůle v její neochvějnosti!
Ve stigmatizované z Konnersreuthu zápasí o vykoupení jedna lidská duše, která se ve své současné pozemské schráně nestala ještě vůbec jasně vědomou skutečného dění. — — —
Duše se kdysi rouhala Synu Božímu na kříži! Není to u ní poprvé, že dlí od té doby zde na zemi a je takto označena.
Jen když to u ní dojde konečně k uvědomění a ona bude v pokoře snažně prosit o odpuštění, může jí nadejít vykoupení. Bude pak také duchovně vidět a pak pozná toho, jehož přímluva ji může osvobodit od kdysi tak těžké viny! To jí známé a důvěrné „Světlo“ bude jí při tom nápomocno.
Avšak ne bez vlastního poznání, ne bez nahlédnutí do vnitřního života své duše!
To je jediná cesta k jejímu vykoupení! Kdo jí ji chce ukázat a urovnat, ten je nejopravdovějším přítelem a pomocníkem; kdo ji však odpírá nebo ji zdržuje, brání jí v tom, je jejím nejhorším nepřítelem.
Terezie Neumannová uvidí sama všechno to, co k vykoupení potřebuje, jakmile v sobě nastoupí svou pravou cestu, a může se pak také tělesně uzdravit bez lidské pomoci.
— — —
Slova, která již o „Světle“ slyšela, která při tom vidí, mohou se tím naplnit, protože teprve pak, skrze její utrpení, může být mnohým duším skutečně pomoženo. Tak mnozí přijdou ještě zavčasu k poznání přísného dění ve vůli Boží, uvědomí si, že je to jiné, než se doposud domnívali v tak pohodlném klidu, zahloubají se do sebe, a tím dospějí ke vzestupu. Nejinak bylo kdysi pro ni míněno „slovo Světla“, jejím vedením chtějícím dobro.
Také ve slovech „smíš ještě trpět“ spočívá slibné velké požehnání; neboť to znamená pro trpící novou možnost odpykáním v utrpení přece snad ještě moci přijít k poznání, a tím také k vykoupení.
„Spasitel se z toho těší“ je rovněž zcela správné, protože on se těší z každého hříšníka, který ještě může být zachráněn před věčným zatracením.
Proč se tato slova chápou v celém světě opět falešně, k vlastnímu oslavení?
Svévolní rozumoví otroci se tomu budou snad chtít v obvykle prázdném způsobu posmívat, aniž by kdy podali nejmenší protidůkaz nebo logické vysvětlení. Zejména když se hovoří o opětovné inkarnaci, o níž hovořili přece největší duchové Německa, jako mezi jinými například Goethe, vždy s přesvědčením. Avšak chci přinést důkaz, skrze viditelný následek, který se dostaví, jakmile se také správně nastoupí zde ukázaná cesta.
Posměvači nechť raději mlčí, kvůli vlastní karmě; neboť netuší, co si tím stále znovu nově nakládají, a nechť raději vyčkají důkazu, který spočívá ve východisku, jestliže … se cesta skutečně správně nastoupí. Já sám nepotřebuji při tom nic dělat. Každý vážně a dobře smýšlející může jednat tak, aby myšlení této trpící a věřící zaměřil hovorem na tuto cestu.
Když tyto události v Konnersreuthu samy od sebe časem opět ustávají, tak v tom nespočívá ještě žádné rozřešení, žádné uzdravení, tím méně vykoupení; neboť je velice pravděpodobné, že po krátkém posílení bude následovat nová záhada, ještě silnější než dříve, i když nastane až po měsících nebo po letech! A to přinese nové lámání hlavy. Bude-li však potom počínání Terezie Neumannové pod jakoukoliv záminkou veřejnosti zatajeno, tak se tím spáchá opět zcela dobře míněný osudný omyl a uvalí se tím odpovědnost s ne nepatrnými následky. —
Ve svých přednáškách jsem již několikrát poukazoval na to, že nyní přišel čas, ve kterém se uzavírá kruh tehdejších událostí. Zmínil jsem při tom také, že na zemi jsou opět všechny duše, které nepřijaly Boží poselství, k poslednímu zúčtování v době, kdy vzájemné působení tohoto strašlivého zločinu má v plné síle začít zpětně působit.
Kdokoliv se tedy vždy Synu Božímu v jeho svatém poslání nositele Pravdy tehdy rouhal, osobně ho osočoval a posmíval se mu dobrovolně, tedy ze svobodné vůle, bez donucení skrze představené nebo vládu, bude také ve vzájemném působení zasažen podle tíhy své viny a mnozí musí při tom nést znaky jeho utrpení jakožto tím označení, dokud jim z toho nebude moci nadejít vykoupení, nebo při nepochopení věčné zatracení, tedy zničení vývojem získané duchovní osobnosti.
Všichni stigmatizovaní byli jen označeni jako ti, kteří nesli osobní vinu vůči Synu Božímu!
S výjimkou malých případů, které někdy mohly nastat skrze autosugesci v náboženském blouznění. Na tom nemohly nic změnit ani církevní služby, i když takto postižení žili při tom v nejhlubší víře v Boha. Spočívala v tom však vždy možnost ke konečnému vykoupení, pokud v pokoře prosili o odpuštění a nepovažovali se za svaté.
Těžká karma vyžaduje rozuzlení! Může se tak stát skrze stigmatizaci, pokud se v tom současně rozuzlení pozná! —
Lidstvo se bude muset po dobrém nebo po zlém brzy učit věřit v neúprosné zákony všech účinků Boží vůle, i když si to doposud ve skrytých přáních představovalo a vysvětlovalo jinak. Láska Boží spočívá jedině v zákonech, které působí nezměnitelně od počátku světa až dodnes a do konce všech dnů! Také Kristus zcela jasně stále znovu poukazoval na to, že nepřišel skrze své poselství zákony Boží zrušit, že je nechtěl měnit, nýbrž jen naplnit! Tedy neochvějně dodržet!
Lidem vyvstanou před zraky ještě tak mnohá vážně varovná znamení, tak mnohé doposud falešně chápané budou muset uslyšet a prožít v nefalšovaném světle věčné Pravdy.
Avšak navzdory všemu jejich duše neslyší, mají oči, a přece se úzkostlivě uzavírají a jsou plny tichého vzdoru před tím, co vidět nechtějí. Toto skrývání však z nich nesnímá žádnou odpovědnost!
I když nechtějí poznat, jak je nyní přehledně dokázáno, že v 196 dnech 186 těžkých katastrof na zemi není již všední věcí, že v nich a v jejich trvalém narůstání přichází přece něco, co má vyburcovat k zamyšlení, tak hromadí se v jejich staré, obvyklé nedbalosti vůči Božím zákonům stále znovu jen nová vina, kterou musí v každém případě hořce odpykat. Mohli by si při troše pozornosti mnohé ušetřit.
