51. V jakém vztahu je mystik vůči okultistům a spiritistům?
OTÁZKA: Jak stojí mystik ve vztahu k okultistům a spiritistům v ohledu na užitečnost k duchovnímu vzestupu? Jak jsou k tomu užitečné četné sekty?
ODPOVĚĎ: Jestliže stojíte před takovou otázkou, tak se musíte v první řadě snažit procítit duchovní následky rozličného působení a pouze podle toho zformovat své mínění. Shledáte, že „mystik“ naprosto nestojí výše, nýbrž škodí přesně tak jako spiritista a okultista a konec konců i sekty. —
Před mnoha desetiletími byly nešťastné obyvatelky nevěstinců dodávány hlavně z kruhů prodavaček, jakož i služek. Smutnou příčinou k tomu byla často vnitřní touha poznat svobodný a třpytivý život nebo však také důvěra v lásce k nějakému jinochovi nebo muži, který takovou důvěru v zahrávajícím způsobu nebo lehkomyslnosti nebyl schopen vůbec ocenit. Jen zřídka v tom spočíval skutečně osobní sklon k nízkému a lehkomyslnému životu. Poklesnutí takových dívek, které nakonec již nemohou vynaložit sílu, aby se vyprostily z bažiny, je známé.
Zcela podobně těmto tehdejším případům se to dnes dalece rozšiřuje také v duchovní oblasti. Touha proniknout do takzvaného života na onom světě, který si tak mnohý člověk představuje zcela jinak, než jaký je, vede dnes veliké masy takzvaných hledajících, toužících po něčem jiném, do bažiny temnot.
Jako vnitřně po lepším nebo také jen novém, doposud jim neznámém toužící dívky nechtěly poznat nepravost kolem nich vrkajících jinochů a mužů, protože by to znamenalo vzdát se tak mnohých přání, právě tak málo vidí často křečovitě duchovně hledající, že místo opravdového zlata … ověšují se pozlátkem a tretkami, které jim předstírají stoupání vzhůru. Zahalení klamnými představami jdou sami se sebou spokojeni skrze své pozemské bytí, a zůstávají pak na onom světě ubohými blázny tohoto bludu, který samozřejmě tam musí vzít s sebou a který je tam ovládá.
Oni všichni zůstanou viset ve hmotnosti a nenaleznou sílu, aby se vytrhli z této houževnatosti bludu, protože si netroufají nastavit své cítění jinak, ve strachu, že by se jim tím mohlo ztratit to, co si zamilovali.
Jsou nezachranitelně vydáni úpadku a s přicházejícím rozkladem veškeré hmotnosti také rozkladu svého napřed namáhavě získaného osobního vědomí, které jako vědomě ne dobře použitelné, vrací se zpět do stavu bez formy.
To však není žádný pokrok, jak se domnívají buddhisté, nýbrž smazání doposud dosaženého vývoje, protože se tento děl falešným směrem.
Čím jsou nyní v prožití žádostivých dívek a žen lehkomyslní jinoši a muži, kteří přivodili tak žalostný bod obratu, to zastupují v duchovní oblasti dnes četná sdružení a sekty náboženství, okultistů, spiritistů a co se kromě toho ještě podobného vytvořilo. Jsou to ti nejhorší lovci duší pro temnoty! Přitom mají ti, co se domnívají být vůdci, velmi často dokonce i chtění k dobru! A toto chtění by mohlo časem také přinést bezpodmínečně jen dobro, pokud by při tom nebyla velká překážka, která se ve všech případech ukazuje mnohem silněji a všude odklání to nejlepší chtění od pravé cesty. Je to bránění se všemu tomu, co nespočívá ve vlastním smýšlení jednotlivých vůdců. Toto bránění se přichází z instinktivního strachu, že by museli přece změnit tak mnohé na svém dosavadním směru, čímž by mnozí stoupenci mohli snad poznat, jak často jdou zcela falešnou cestou. V tomto poznání mohli by pak ztratit něco z úcty, kterou svým „mistrům“ tak bezpodmínečně prokazují.
I když je tato myšlenka tak pošetilá, nechává přece tak mnoho vůdců v tom klopýtat, nechává je vytrvale sledovat jejich cestu, přestože někdy probleskne cítění, že se tím dopouští něčeho nesprávného.
Avšak nelze v tom činit výtku pouze vůdcům, neboť ještě více škody způsobují si stoupenci sami sobě a svým spolustoupencům stejného směru. Jestliže zakladatel nějakého hnutí měl snad skutečně správný cíl a chtěl své stoupence přivést Pravdě vstříc, tak lze s jistotou přijmout, že jeho stoupenci vždy vnitřně zůstali velmi daleko za učením samotným. Odešel-li pak zakladatel, tak se často velmi brzy ukázal nedostatek správného prožití dobrého učení. Stoupenci domýšleli se již mít celek a to nejvyšší z učení a propadli tím duchovní pýše, která uzavřela dveře k další možnosti vzestupu. Jásavě míjí nic netušíce poslední Pravdu, na kterou je vlastní zakladatel chtěl jen připravit. Z tohoto důvodu bude tak mnohá pravá cesta skrze stoupence vnucena zcela nevyhnutelně do hrobu, místo aby vedla ke světlým výšinám.
Jak mnoho hledajících a vědychtivých šlo tehdy nic netušíce kolem jediného skutečného mistra, Syna Božího. Především ti, kteří se domnívali být schopnými poznat jeho příchod. Právě ti byli dokonce jeho nejostřejšími protivníky. Proč se na tom nikdo nepoučil?
Dnes vidíme žít křesťany v mnohém falešném pojetí učení jejich Mistra. Pyšně, domýšlivě, a přece bez porozumění vůči hluboké Pravdě, která v Kristově poselství spočívá.
To jediné nechalo rozkvést tak mnohým sektám a sdružením, protože lidský duch v sobě cítí vzrůstat bouřlivý tlak k tomu, že je potřebné mít více, než mu církve ve svých stále stejných povrchních výkladech dávají. Lidé doufají, že v těchto sektách a sdruženích obdrží větší jasnost, a jsou často uspokojeni již z toho, když to zní jinak než v církvích. Touha nechává je již v tom spatřovat pokrok, i když ve skutečnosti je to mnohem méně, než již v církvích přijali. Účastník spiritistické seance například jen příliš lehce zaměňuje to zajímavé nové s hodnotným. Nepomýšlí na to, že zajímavé nemusí také být současně hodnotné. Ani jeden nepřemýšlí v objektivním klidu, čím mu to vše má vlastně prospět k jeho vlastnímu duchovnímu vzestupu, při kterém přece rozhoduje pouze jen jeho vnitřní kvalita minulého vývoje! Je pyšný na to, že si tyká s těmi, co přešli na druhou stranu! Přitom to ve skutečnosti není naprosto nic jiného než zde na zemi vůči jeho bližním. Tělo, které nosí ti, kteří přešli na druhou stranu, má on také a každý člověk na zemi v sobě. Přes ně je jen ještě hrubohmotná schrána. A to, co si za veliké námahy nechává sdělovat z onoho světa, není ani tisícina toho, co přinesl Kristus.
Přesto klade větší hodnotu na všechny tyto malé projevy, jejichž obsah je mu přece již dlouho zcela důvěrně znám. Jakou nesamostatnost svého vlastního myšlení a cítění tím ukazuje v celém svém bytí.
On nepoužívá to, co v seancích prožil také snad k tomu, aby nyní co nejrychleji, jak je to možné, pronikl se vší vážností do Kristova Poselství, tomu se naučil správně porozumět, pochopit jeho celou velikost, aby se rozletěl vzhůru k v něm chtěné duchovní svobodě, nýbrž ulpívá naopak na tom, co je mu v těchto malichernostech nabízeno, jen proto, že to má zevně jinou formu.
Je to další překážka, avšak žádná podpora!
Jeden z největších prostředníků pro temnotu je domýšlivost! Pohleďme jednou na spiritisty. Až na několik výjimek trpí stoupenci tak bezmeznou domýšlivostí, kterou oblékají do zdánlivé pokory vědění, že s nimi vůbec nelze mluvit, aniž bychom při tom nepociťovali odpor a nebyli tím odpuzeni. Domýšlejí se, že mohou „pomoci“ mnohým z onoho světa, přičemž ve skutečnosti oni sami potřebují pomoc mnohem více. Tento jev lze žel nalézt téměř všude. Tato chorobná vůle pomáhat není však vůbec láskou, nepramení také z velkého chtění sloužit, právě tak ji nelze vztahovat na čistě lidskou ochotu pomáhat, tím méně na opravdovou zbožnost, nýbrž není to nic jiného než nejnepříjemnější vnitřní nafoukanost, kterou nelze vyhubit.
Tuto největší ze všech slabostí však důkladně využívá temnota, zejména v kruzích začínajících médií. Zde přichází temný, běduje nad něčím, a nevědomí človíčkové chtějí honem této ubohé duši „pomáhat“. Se zbožným pohledem vzhůru, modlitbami, svěcenou vodou, talismany a zaklínajícími slovy, která nevyjadřují nic víc než jen bezmeznou pýchu těch, kteří se domnívají něco vědět.
Je to sebeuspokojující komedie, nic víc. Podkuřování pro vlastní osobu. Pomoc je jen v iluzi. Temný v mnoha případech nechce žádnou pomoc! On přesně ví, že mu tito lidé pomoci nemohou, a počítá jen s tím, aby je takto nepozorovaně stáhl k sobě dolů! Jako se přece všechno temné vrhá vždy jen na slabosti. A to s největší nadějí na úspěch; neboť skrze chtění pomáhat otevírají se takto chtějící proudům temna. Podají tomuto svou ruku, aby ho pozvedli nahoru, přitom však s ním přijdou do kontaktu a klesají, aniž by to věděli!
Že to chtěli jinak, nemůže být v tomto případě vůbec nijak platné; neboť se vydají dobrovolně nebezpečí, před kterým by jinak zůstali bezpodmínečně chráněni. Takto je však jimi samotnými ochrana prolomena a taková lehkomyslnost se musí vymstít.
I když tací pak nakonec potřebují a vyprosí si pomoc druhých, jakmile oni sami skrze svou hloupost přijdou do nouze a již více nemohou dál, tak chtějí jako pomoc při tom vždy jen splnění jejich vlastních přání, avšak ne snad osvobození od temného ducha, kterého na sebe přitáhli.
Kdyby do takového kruhu nyní přišel opravdový pomocník, který by místo splnění jejich nesprávných přání poslal příslušníka temna tam, kam podle svého druhu patří, aby mu zabránil strhávat lehkověrně nevědomé do zkázy, tak by pak stáli všichni takto osvobození v jednotném nepřátelství proti tomuto pomocníkovi, pravděpodobně by ho nazvali vyslancem temnot, pokud by jejich „ubohý“ duch najednou již nemohl přijít. Že to je ve skutečnosti jen hněv nad ztrátou tak mnohých zábavných hodin, ve kterých se mohli „povznášet“, není jim jasné.
„Zbožní“ nazývají to přece krutým a nekřesťanským, jestliže je takový duch poslán tam, odkud přišel, protože jen tam může dojít k poznání a nikde jinde. Aby bylo možné nízkému duchu skutečně pomoci, k tomu patří již zcela jiné věci, než mohou účastníci a vůdci spiritistických kroužků poskytnout.
Z tohoto a ještě z mnohých jiných důvodů nemá účel takovým zbloudilcům říkat v jejich domýšlivosti ani jen slovo, přestože bych mohl v každé seanci, lhostejno, kde a kým je vedena, i kdyby byla sebesilnější, provést při takovýchto dějích ihned důkazy. Avšak tam, kde je skutečně vážné chtění, jsem vždy ochotně připraven. Postavím se bez váhání každému spiritistickému kruhu nebo jeho duchům, každému démonu nebo jiným utiskovatelům! —
Nejiné je to u okultistů, kteří se v hledání a zčásti v experimentech ztrácí ve věcech, které je jen ještě více poutají na nízké jemnohmotné okolí. Proudy, kterým se otevírají, poutají jen pevněji a drží zpět. —
Stejně veliké škody působí díla mystiků, která s jejich nejistým tápáním vedou do labyrintu zmatku a mají za následek zbloudění v něm jako přirozené dění. Je to z největší části fantazírování a blouznění, ve kterém se sami snaží hýřit nebo chtějí probudit domněnku skutečného vědění, které se však rovná jen mnohoznačnému úsměvu nevědomce. Není to nic menšího než jen blud, ve kterém žijí a který je mnohdy svede také k tomu, posmívat se jiným, kteří jsou méně nebezpeční.
Nejsou si vůbec vědomi své vlastní nebezpečnosti, protože ta leží jen v duchovní oblasti, kterou nejsou schopni poznat. Osobně jsou také zcela neškodní, avšak jejich díla působí obrovské zmatky a zavádějí, lhostejno, zda své fantastické myšlenky starostlivě zahalují v románech nebo je nalévají do jiných forem. Mystika vede ještě snáze do náruče temných proudů, protože s sebou nese současně uspávající pohodlí nebo také příjemnou hrůzu, avšak bázlivě se vyhýbá každé jasnosti. Lidští duchové jsou při tom v nezdravém životě bez pevného základu a jsou vláčeni sem a tam.
Bůh však chce, aby se žilo podle jeho zákonů, protože jen tím se může dosáhnout štěstí! K tomuto soužití však patří úplné vědění, žádné nejasnosti. Veškerý život a pohyb ve stvoření je přece podroben zákonům, prochází skrze ně. Proto se musí stvoření až do všech nejmenších částí jasně a plně vědomě poznat! Kde potom zůstane prostor pro mystiku? Mystika ve stvoření je proti Boží vůli, nesnáší se s přikázáními Boha, a musí proto škodit lidem, kteří se jí nechají zlákat.
Mystik je tedy blízký příbuzný s okultistou a spiritistou a škodí skrze následky svého působení. Duchovně v tom není žádný rozdíl.
K politování jsou pak ještě velmi mnohé náboženské sekty a společnosti, které se všechny domnívají, že každá má pro sebe jedině úplnou pravdu a kráčí před všemi ostatními. S tímto předsudkem jdou vstříc všemu, co je potká, nezamýšlejí se nově pronikajíce svěže do jiných myšlenek, nýbrž vláčí všechno dosavadní při tom s sebou. Jakmile se toto staré nenechá smísit s novým, odmítají to nové jako falešné. Řídí své měřítko podle starého, které jim bylo dáno a které často ještě ani správně nepoznali.
Jejich úsudek je v tomto zúžení vždy unáhlený, svéhlavý. Nevěcně, ne vlastními, nýbrž slovy jiných, kterým oni sami nikdy správně neporozuměli, snaží se odbývat všechno jakožto vůči jejich vědění méněcenné. K tomu používají blahosklonné věty, které ihned ukazují nejen duchovní pýchu, nýbrž také skutečnou vnitřní prázdnotu a odhalují neochvějnou omezenost.
Jsou to zástupy, které vždy zcela důvěřivě volají: „Pane, Pane!“ Avšak Pán je nebude znát! Střežte se v první řadě před těmito „věřícími“, abyste s nimi tupě neběželi do zkázy. —
