81. Jak to bylo před stvořením?
OTÁZKA: Stvoření mělo počátek. Jak tomu bylo před tímto počátkem? Byl tu Bůh bez vyzařování? Bez činnosti?
ODPOVĚĎ: Pomůže vám nějak to, na co se tážete, k vašemu vlastnímu duchovnímu vzestupu? Ne! Kromě toho je to věc mimo stvoření, kam nedosahuje chápavost lidského ducha skrze jeho podstatu. Jako tvoru je mu dána jeho hranice. Musí vždy setrvat uvnitř stvoření a snažit se je správně poznat! Právě zde má toho dost vykonat. A dospěje-li tím nakonec vzhůru do říše ducha, tak ztratil se vzestupem také potřebu chtít vědět věci, jejichž chápání jde nad jeho schopnosti. V úctyplné zbožnosti teprve pak prožije blízkost všemohoucího, mocného Boha!
Buďte tedy o tom bez starosti. Čím dokonalejším se stanete v duchu, tím rozvážnější budete také sám nad sebou. Tím odpadne pozvolna domýšlivost omezenosti, která dnes lidského ducha převážně ovládá. Budete vždy pokornější vůči vám stále více k poznání přicházející velikosti Boží. Lidský duch může být rád, že tím zapomene také na svůj nynější groteskní postoj, jinak by se musel věčně stydět. Při zpětném pohledu by si připadal směšně v nynější domýšlivosti. Z této nevědomosti, z níž povstává skutečně dětinská domýšlivost, pramení přece také úsilí takzvaných chytrých hlav označit Syna Božího Ježíše z Nazareta za bezpodmínečně z lidstva vzhůru vyvinutého lidského ducha. Oni se ještě cítí velikými v uznání, že on má být obzvláště omilostněný, vynikající člověk, který se vyšvihl až do výše proroka.
Tito rozumbradové jsou ve skutečnosti tak naivní, že nepřijdou na přirozenou myšlenku, že také ten, kdo přichází na zem z Božství, musí vyčkat zralosti nezvyklého mu těla a že je právě tak nucen naučit se nejprve správně používat tento pozemský nástroj, dříve než může začít jeho úkol. Musí také proto nejprve nechat moci mozek správně pracovat, což všechno potřebuje určitý nám známý čas, zejména proto, že takového Vyslance nelze počítat mezi media, která často nevědomě pracují jdouce nad stav svého vlastního ducha. Taktéž nepatří mezi inspirované, k nimž se počítá mnoho velkých umělců. Nýbrž Boží Vyslanec působí vědomě, sám ze sebe, protože zdroj nese v sobě. V tom spočívá také v nutnosti pozemského vývoje veliký rozdíl, tím také řešení nechápavosti mnohých lidí vůči životu a působení Božího Vyslance.
A přece spočívá v tom jen opět jasně patrné ohromné velikášství nehotového lidského ducha, který si domýšlí, že v sobě nese kvality schopné vývoje až vzhůru k nejvyššímu, tedy že náleží k nejvyššímu všeho stávajícího!
Nechce za žádných okolností připustit, že existuje něco, co se nevyvinulo zespoda nahoru, nýbrž přichází shora, z výše, které člověk nejen že nemůže nikdy dosáhnout, nýbrž ji nedovede ani pochopit. V tom spočívá tak zavrženíhodná a opovrženíhodná domýšlivost lidského ducha, která takové možnosti vůbec nechce brát vážně v úvahu, protože mu to nemůže být srozumitelné.
Avšak najít v tom přirozený důkaz, že je to právě výše, k jejímuž pochopení mu schází schopnost, ho nenapadne!
Tak malý je v duchu!
I ve vaší otázce spočívá určitá malost, protože podle toho předpokládáte, že stvoření je nyní vše mimo Boha. Jak velmi vzdálen jste tím od pochopení skutečné velikosti Boží!
Stvoření, ke kterému lidský duch patří, je navzdory své ohromné rozloze jako stvoření opět jen jedním z děl živoucí vůle Boží. Jako dílo je také omezené. Jeví se v lidským duchem nepochopitelné nekonečnosti jen jako zrnko, ne víc než jedna hvězda v tomto stvoření!
Vedle tohoto stvoření, k němuž patří lidští duchové, vznášejí se ještě další, neméně mocná stvoření zcela jiného druhu. Lidskému duchu známé, zčásti však také ještě nesprávně chápané dějiny stvoření týkají se pouze vzniku tohoto jednoho stvoření zcela pro sebe, ze kterého lidé při spatření nesčetných souhvězdí mohou tušit jen nejmenší část. Dějiny netýkají se účinků veliké Boží vůle celkově! A toto vám známé stvoření je sice v sobě jako souhrn ucelené, avšak nese v jemu náležejících vlastnostech opět jen malou část z veliké harmonie stvoření, tvoří v něm jednotlivý článek s určitým úkolem, ze kterého se však rušivě pociťuje onemocnění jako nynější selhání lidských duchů v harmonii veškerenstva. Proto musí nyní opět nastat pořádek, i za cenu odhození tak nemocného článku, pokud to nejde jinak.
Zkuste se do toho vmyslet a nedosáhnete ničeho jiného, než že se budete muset v závrati chytit za hlavu.
Bude lépe, když se nyní člověk konečně naučí nejprve zabývat se sám sebou a vším tím, co obsahuje to stvoření, ve kterém se nalézá, k němuž náleží, které mu jedině může a má sloužit k jeho vývoji. Pak stane se pozvolna jako lidský duch zdokonaleným, čímž zanikne také přání chtít být něčím jiným než tím, čím v nejlepším případě být může … upotřebitelným lidským duchem!
Jako takovému odpadne pak pro něj každá taková otázka, protože se nakonec pozná sám! A pak přijde pokora, která mu dnes tak velmi schází. —
