Kniha soudu
Roselis von Sass
Tato kniha má vzbudit touhu po Pravdě a také vést k Pravdě.
Protože jen poznání Pravdy může osvobodit člověka z dlouhé noci chaosu a sítě klamu.
Pravda zprostředkovává sílu, vědění a skutečnou duchovní svobodu. Pravda povede lidského tvora zpět do jeho domova, do duchovního světelného světa, do dávno ztraceného Ráje !
Roselis von Sass
"Boží Láska je neoddělitelná od největší přísnosti Božské Spravedlnosti. Dokonce sama je Spravedlností. Spravedlnost je Láskou a Láska opět spočívá jen ve Spravedlnosti. Jedině v ní spočívá i Boží odpuštění".
Abdrushin
(Ve Světle Pravdy "Co odděluje tak mnoho lidí od Světla?")
Předmluva. __
Neobyčejné a jedinečné zprávy této knihy přinášejí objasnění omylů, které pronikly do dějin lidstva už před tisíciletími, rozšířily se, zastínily Pravdu a bránily duchovnímu rozvoji lidí.
Dnes, v čase velkých a všeobsáhlých přeměn, v epoše již dávno zvěstovaného Posledního soudu, nesmějí dále setrvávat žádné omyly. Odhalí je Světlo Pravdy.
Posel Světla, pocházející z nejvyšších výšin, spustil obrovské dění universálních přeměn.
V zápětí přicházeli, tak jako se to při rozhodujících časových obdobích rozvoje lidstva stále _ dělo, i různí pomocníci, kteří přicházejí z oblastí, ležících nad původem lidského duchovna. Všichni nosí v sobě pravdivé vědění.
K takovým patří i autorka této knihy. Tady uvedená neobyčejná odhalení napsala čerpajíc “ z pramenů vědění pro ni dostupných, což nemá nic společného se spiritismem, věštěním, okultismem.
Embu, říjen 1969
I.
ANO, UDEŘILA HODINA LIDSTVA!
Všechno, co se odehrává v celém stvoření, i na všech velkých a malých tělesech, se odehrává podle přesného časového rozvrhu. Řád domácnosti stvoření se nedá k ničemu přirovnat a přesahuje všechno lidské chápání. Každý děj ve stvoření je napřed starostlivě stanovený a naplánovaný a spouští se, když světové hodiny kosmu k tomu dají signál.
Miliardy nebeských těles se pohybují v harmonickém běhu na svých dopředu vytyčených drahách. Každá přeměna, která probíhá ve hvězdách, každé nové formování se a každý rozpad v důsledku přezrálosti se začíná a končí podle předem stanoveného časového plánu.
Každá změna nebo každá odchylka od naplánovaného časového rozvrhu by musela mít za následek nepředstavitelné katastrofy v hvězdném světě. Dopředu stanovený děj se nemůže ani přesunout, ani zadržet. Bezpodmínečně se spustí, jakmile světové hodiny dají k němu signál!
Lidé si mohou udělat představu, i když jen slabou, o řádu velké domácnosti stvoření, až si budou všímat svého vlastního bytí. I oni jsou vázáni na pozemský řád a pořádek. Už samotné střídání dne a noci je nutí, aby si uspořádali svůj život. V dávných dobách se národy řídily přesně podle časového plánu přírody. Odpočívaly v noci a pracovaly ve dne.
Každý jednotlivec si jistě může uspořádat svůj život tak, jak chce. Ale přesto zůstává i on vázaný na určitý pořádek. Jeho pozemské tělo potřebuje spánek, potravu a pohyb. Těla kdysi pracovala v rytmu času jako jemně nastavené přístroje. To bylo však už velmi dávno.
Jak radostiplné bylo bytí lidských bytostí, přizpůsobujících se pořádku vládnoucímu v přírodě!
Světové hodiny daly nyní signál i pro lidstvo. A tento signál oznamuje, že předem stanovený čas pro vývoj lidského rodu vypršel. Časový úsek, který dostal každý pro vývoj, byl bohatě nadělený. Každému jednotlivci bylo dáno mnoho statisíců roků. Celé lidstvo už mělo nyní dosáhnout pro něho stanovenou duchovní výši jak na onom tak i na tomto světě.
To se však nestalo. Většina lidí se vyvíjela špatným směrem a přizpůsobila se falešnému životnímu rytmu ! A tak stojí dnes před svým Stvořitelem méněcenná, nezralá a chudobná na lásku. Jako plevy, které se bez užitku ztratí ve větru. To zní krůtě a v rozporu s vymyšleným obrazem, který lidští tvorové udělali z Boží Lásky. Světové hodiny se $šak vůbec nestarají o to, jestli tvorové mají nebo nemají hodnotu. Když čas vývoje vypršel, daly signál a tímto signálem začal současně \ Poslední soud.
Když se toto stalo, letopočet na Zemi udával rok 1929. Přešlo téměř čtyřicet roků od té doby, co zvonící plamenný signál světových hodin zachvěl všemi jemnějšími vrstvami okolo Země a rozechvěl všechny bytosti přírody.
Čtyři desetiletí! Na lidstvo dolehly války, revoluce a nemoci. Tekly proudy krve a slz. Avšak děje do nynější doby byli zanedbatelné předehry v porovnání s tím, co přichází.
Nacházíme se asi uprostřed Posledního soudu. Nyní začíná druhá fáze. Okolo roku 2000 osudové vichřice dovrší své zuřivé běsnění a na očištěnou Zem zasvítí nové slunce!
Od 1929 do 2000! Jaký to dlouhý čas! Ano, dlouhý pro takové lidi, kteří považovali sebe a planetu Žem za střed vesmíru.
Na časovém rozvrhu stvoření je však pozemské století krátkým úderem tepu času.
II.
JE POSLEDNÍ SOUD SKUTEČNĚ BLÍZKO?
Poslední soud! Opět a opět poslouchá člověk burcující zprávy, upozornění a zvěstování starých a nových proroctví. Všechny hlásají zánik světa nebo začátek nové doby po prošlé očistě.
Astronomové již odedávna pozorují nevysvětlitelné sluneční výbuchy, které svým nepředstavitelným rozsahem nemohou znamenat nic dobrého pro Zemi a její obyvatele Velevážení matematici jedné americké university vypočítali, že krátce po roce 2000 se Zem zničí následkem kosmické katastrofy. K tomu se připojuje atomová bomba, která se jako hlava nějaké moderní medusy hrozivě vznáší nad lidstvem.
Položme si jen několik otázek:
Je třeba brát proroctví starých a nových proroků vážně?
Nejedná se o výtvory fantasie nebo o představy, které leží daleko v budoucnosti.
Co si třeba myslet o pozorování různých astronomů a o výpočtech matematiků. Jsou jejich pozorování věrohodná?
Je třeba skutečně očekávat Boží soud? Co vlastně svědčí o tom, že se právě v tomto století projeví takový soud?
Pro duchovně otevřené lidi není těžké zodpovědět tyto otázky. Vždyť právě v tomto století poukazuje všechno na lidskou tragédii, tedy na Soud. Ale tento Soud nepřijde až někdy v budoucnosti, my už žijeme uprostřed jeho důsledků. Člověk vůbec nemusí být prorokem, aby viděl, že lidstvo se s hrůzou žene v ústrety svému konci.
Soud, toto úžasné dění se projeví úplně jinak, než si to mnozí představují. Ve stvoření není žádného svévolného ničení! Každé dění je až do svých nejmenších detailů dopředu stanoveno a co nejpečlivěji naplánováno. I Poslední soud.
Neomylná Boží spravedlnost nedopustí žádný svévolný akt. Z tohoto důvodu není možné, aby za několik dní nebo v časovém období dvou až tří let hříšné lidstvo mohlo být zničeno přírodními katastrofami, jak si to někteří pseudo proroci představují. Kdyby se stalo něco podobného, tak by Země musela prasknout, a všechno, co na ní žije, by bylo bez rozdílu zničeno. Člověk by takovým způsobem neměl čas na to, aby se probudil, poznal sebe sama a odpykával. Násilná pozemská smrt sama o sobě nikomu nepřinese spasení a zmrtvýchvstání ducha.
Výraz "zánik světa" je proto nesprávný. Svět nezanikne, ale zaniknou nebo budou zničeni všichni ti lidé, kteří už mnoho, mnoho tisíciletí svým nesprávným konáním usilují vstříc tomuto zániku.
Ano, nacházíme se uprostřed Soudu! Každého jednotlivého lidského ducha na Zemi a na onom světě se už dotkly probouzející a očisťující paprsky Soudu. Ale tento Soud neprobíhá podle malé, zúžené lidské představy, ale podle Boží Vůle! A Boží Vůle se rovná neomylné spravedlnosti!
III.
PROČ VLASTNĚ MUSÍ LIDSTVO PROTRPĚT SOUD ?
Proč? Protože člověk, přesto, že má svobodnou vůli, zůstává vázaný na prazákon stvoření, což znamená, že musí sklidit to, co zasel. Jinými slovy: Každý může sice dělat a dopustit to, co chce, ale důsledky, které odpovídají jeho původnímu chtění, se k němu vrátí zpět v dobrém nebo zlém smyslu ! Protože všechno, co člověk myslí nebo dělá, žije dále. ___
Dokonce i Poslední soud vytvořil člověk sám! On ho zasel, když začal hřešit vůči duchu a tím se uzavřel před říšemi Světla.
Čas, kdy se to stalo, je dávno za námi. Od té doby přešly miliony roků. Všechno zlo začalo tímto hříchem. Tento hřích byl příčinou všeho pozdějšího lidského utrpení a on položil zárodek Posledního soudu, který je už v Bibli se všemi svými hrůzami popsán.
Většina lidí, zvláště křesťané, pobouřeně odmítají názor, že se provinili vůči duchu. Kdo by uměl dokázat, že tento domnělý hřích by mohl za všechno lidské zlo? Co se má vlastně chápat pod tímto hříchem?
Hřích vůči duchu?
Člověk se skládá z ducha, duše a pozemského těla. Duch, v souladu s jeho lehčí podstatou, měl spojení s říšemi Světla a jinými vyššími duchy. Na Zemi vedl a řídil osudy jednotlivců, i celých národů. Duše je jen obalem ducha tak jako ovocná dužina, která obklopuje jadérko. Pozemské tělo se svým mozkem a rozumem je nejzevnější skořápkou nebo obalem duše a ducha. _
Duch vedl a ovlivňoval všechny činy člověka žijícího v těžkém pozemské těle, a to vždy ve smyslu Boží Vůle. Rozum, vázaný na hmotu, byl pomocným nástrojem, který vykonával nařízení ducha a proměňoval je a používal na Zemi ve správném smyslu. Pokud se toto dělo, bylo jen štěstí a radost na Zemi, která byla rajsky krásná a všechny přírodní bytosti byli přátelé člověka.
Jak je třeba vlastně chápat, že duch vedl? Jak je možné to uvidět? A jak uměl člověk odlišit chtění a nařízení ducha od myšlení rozumu?
Duch se projevuje prostřednictvím tak zvaného vnitřního hlasu. Tento vnitřní hlas je výrazovým prostředkem ducha. Když člověk ještě nepropadl hříchu, byl tento hlas rázný a silný, nepřehlušitelný. Pokud byl rozum podřízený duchu, celý nástroj myšlení fungoval jinak než nyní. Lidé se po dlouhé časové období nechávali řídit svým vnitřním hlasem, tedy hlasem svého ducha a jejich činy a díla byla Bohu milá!
Potom přišel den, kdy se lidé stali domýšlivými a začali se cítit velkými a silnými. Až tak silnými, že uvěřili, že už nepotřebují žádné vedení duchem. Vnitřní hlas se stal pro ně obtěžujícím. Od té doby se nechali vést svým rozumovým nástrojem myšlení.
Nechali se vést, protože rozum, který podle Vůle Boží měl být jen pomocným nástrojem, tedy služebníkem ducha, byl samozvaným vládcem!
Všichni lidé, odříznutí od vlivu Světla, si takto rozvíjeli už jen možné negativní vlastnosti. Začali lhát, podvádět, závidět majetek svému bližnímu a považovali se za moudré a dosti chytré k tomu, aby mohli přelstít hlas svého ducha.
Ale hlas jejich ducha zůstal ještě dlouho tak silným, že se nedal přeslechnout. Varoval, napomínal a přehlušil všechny myšlenky.
"Vaše myšleni je nesprávné! Vnášíte do světa bídu a zánik! Do světa, který vám nepatří! Hanobíte Boží vlastnictví!"
Potom vnitřní hlas začal slábnout. Už nepřehlušoval myšlenky, které tvořil rozum, vázaný k zemi. Slábl, protože prostřednictvím neušlé obrany vůči tomuto hlasu se vystavěla stěna, která uzavřela do sebe ducha, jako stěny vězení uzavírají do sebe vězně:
Člověk byl nyní svobodný a volný k tomu, aby se sebevražedně oddával všem nízkým touhám. Na Zemi brzy zavládla nedůvěra, závist, nenávist a nepřátelství. Zárodky zlých činů, které začaly klíčit, byly nasáknuty krví.
Oddělení od Bohem chtěného vedení Světla neproběhlo z jednoho dne na druhý. Uplynuly dlouhé epochy, než celé lidstvo zachvátilo základní zlo, které se jako nakažlivá choroba přenášelo z jednoho na druhého.
Lidé zemřeli a po určitém pobytu na onom světě se opět inkarnovali na Zemi. Jejich zlé a od Světla odvrácené myšlení a jednání však nezemřelo. Doprovázelo je na onen svět, viselo na jejich duši a vytvořilo jejich karmu, která se opět při každé nové inkarnaci na Zemi nějakou formou projevila.
Hlas ducha byl_umlčen. To, co zůstalo, byl jen nepříjemný, neustálý pocit viny. Tento pocit viny zplodil strach. Z tohoto strachu vznikly po nějakém čase různé odrůdy pověr a falešných náboženských učení se svými škodlivými, dokonce ukrutnými náboženskými zvyklostmi a modloslužebnictvím.
Když se hovoří o ukrutných kultech, mnozí si budou myslet, že se jedná o národy, které žily na Zemi v babylonských časech.
Ne, falešné, ukrutné náboženské kulty začaly dlouho před tím, než byl Babylon poprvé postaven.
První a nejdůležitější předvídaná fáze pro vývoj lidí je za námi. Zem by už nyní měli obývat krásní a zdraví lidé. Lidé, jejichž tváře by mohli zrcadlit krásu a duchovní zralost a jejich díla a činy by vyprávěly a svědčily o věčné Všemoci a Boží Lásce. Tak to mohlo být, kdyby se spojení se Světlem a vedení ze Světla nepřerušilo.
Odříznutím se od Světla se nic nedělo tak , jak to plánovala Boží Vůle. Bezduše, hloupě a namyšleně se člověk dneška žene svým bytím. Nyní stojí před svým Stvořitelem zatížený hříchy, trýzněný strachem a omezený dogmaty i malichernými věroukami.
Z rozumu, který již dlouho ovlivňují jen temné úrovně, se vyvinul tyran. Stal se myslícím strojem, který neustále pracuje a formuje. Lidé by se rádi zbavili těch nespočetných myšlenkových útvarů, které sami oživili a které nyní do krajnosti zatěžují jejich mozky.
A vnitřní hlas, hlas uvězněného ducha? Dnes je již málo lidí, kteří vědí o vnitřním hlase a nechají se jím vést. Ti nemnozí, které bychom mohli nazývat blaženými, se nebudou ptát, proč musí vlastně lidstvo prožít tento hrůzostrašný soud.
Snad se zeptají dříve na to, zda se hřích, kterého se lidstvo svou bezbožnou domýšlivostí dopustilo, dá vůbec odpykat.
IV.
NEMĚLO BY SE LIDSTVO NAPŘED PŘIPRAVIT NA SOUD VAROVÁNÍMI
A UPOZORNĚNÍM?
Varováními? Skutečně potřebuje lidstvo, aby bylo nějak zvlášť varované? Nestačí jako varování celý dnešní pozemský život se všemi svými kalamitami, válkami, revolucemi a podobnými lidskými tragédiemi? Každému, kdo chce vidět a slyšet, je třeba jen pozorovat prostředí, v kterém žije a z toho si má vyvodit svoje vlastní závěry!
Člověk chce varování a upozornění! Všude, kamkoliv se obrátí, uvidí znamení doby! Dokonce ani ti, kteří rázně odmítají každou myšlenku na soud a každé upozornění na něj odbudou tim, že všechno, co se děje dnes, dělo se i před tím, nemohou se uzavírat před skutečností, že národy se s vědeckou důkladností připravují na to, aby se vzájemně zničily. Anebo je snad ještě někdo, kdo si myslí, že se hrůzostrašné atomové zbraně neuvedou do činnosti?
I mnohé choroby, nervové poruchy a deprese, kterými lidstvo trpí, jsou varováním. Varováními a vážnými upozorněními, protože tato často se opakující a částečně nevysvětlitelná utrpení se vzdor všem moderním vymoženostem lékařské vědy nemohou odstranit ze světa. Ztišující a uspávající prostředky a podobné léky, kterých se dnes užívá na tuny, nikoho lneuzdravují, ani nenavrací ztracenou svobodu duše.
Každý je varován v souladu se svým druhem a svojí karmou! Ať je to prostřednictvím tělesných nebo duševních bolestí, prostřednictvím starostí, nouze nebo zoufalství, to je jedno. Ruka osudu uštědří svoji pečeť každému. Pro každého jednou nadejde chvíle, kdy si uvědomí svou vlastní bezmocnost a svou lidskou méněcennost. To jsou chvíle milosti, které mohou vést k sebepoznávání a k hledání Pravdy. ~
Člověk chce různá varování a upozornění, a to sice taková, která ho nejenže připraví na soud, ale která mu vůbec umožní věřit, že je v soudu.
Existuje neklamný, varovný, nebo lépe řečeno, výstražný signál, který každý musí pocítit dříve nebo později, ať už chce nebo ne: strach! Tento strach nemůže odbýt ani smíchem, ani lží, protože je znamením doby, znamením soudu!
Psychóza strachu tíží dnes s malými výjimkami celé lidstvo. Uchopila věřící i nevěřící, chudobné i bohaté, materialisty i idealisty, skeptiky i kněze. Ona je i příčinou toho, že lidé jsou vždy jakoby na útěku před sebou samými, před svými vlastními myšlenkami a před jejich těžkými útvary.
Odkud tedy přichází tento strach, který rozechvívá lidská srdce, a který krouží okolo zeměkoule jako příšera s tisíci hlavami?
Strach vychází ze samotných lidských duchů. Strach je naříkající hlas svědomí, v kterém se projevuje velké provinění vůči Bohu. Strach je i hlasem polnice Soudu, která má lidi probudit a ohlásit jim Ortel Boží.
V.
PROČ JE TOLIK UTRPENÍ NA ZEMI?
Je to právě utrpení, které nutí pozemské lidstvo dneška, aby se více zabývalo svým bytím ve stvoření. Už nikdo nemůže žít jen tak hluše a slepě a stavět se mimo všechno, protože utrpení dolehne na každého jednotlivce. Ať je bohatý nebo chudobný, nikdo nezůstane ušetřen!
Proč tolik pozemského utrpení? Proč se člověk vůbec narodil? Snad jen pro to, aby trpěl a po několika málo či více letech opět jen zemřel? Kde tedy potom zůstává smysl života? A proč vůbec nějaký soud a účtování? Kde zůstává svobodná vůle, kterou by údajně člověk měl mít, když je vydaný napospas všem úderům osudu?
Proč Bůh dopouští, aby se na Zemi dělo tolik nespravedlností? Byli lidé stvořeni jen proto, aby trpěli? Neznamená to, že všichni jsou dětmi Božími? A když jimi jsou, tak proč jsou tak velké rozdíly mezi lidmi?
Proč je na jedné straně chudoba a na druhé zas bohatství a přebytek? Proč jsou hezcí a škaredí lidé? A proč se vůbec rodí nevinné děti jako mrzáci? Nemusí všechny tyto nápadné rozdíly vzbuzovat pochybnosti o spravedlnosti Boží?
Otázky za otázkami a všechny jsou oprávněné. Každý člověk, který chce najít řešení, se musí zabývat "příčinou" věcí. Zvedat odevzdaně, pobouřeně nebo v zoufalství ruce nikomu nic nepomůže. Musí pátrat po tom "proč"? Hledat! Sám! Pozemské náboženské společnosti mu při objasňování tolika otázek pramálo pomáhají.
Tato společenství mají sice vysvětlení na mnohé otázky, ale tato vysvětlení vyžadují slepou víru. Slepou víru nebo pochybnosti o Boží Spravedlnosti a Lásce. Jejich výklady základních otázek života jsou tak plné protiřečení, že jejich příslušníci jsou doslova donuceni ke slepé víře.
Některé směry víry takové otázky zodpovídají ve smyslu svého fatalistického pojímání života: Všechny lidské osudy předem určuje Bůh, proti tomu se nikdo nemůže bouřit. Z toho tedy vyplývá, že proto i všechno utrpení musí člověk odevzdaně přijmout.
Ze tím za všechen špatný stav činí zodpovědným Boha, svého Pána, si vůbec neuvědomují Taktéž si nevšimnou ani toho, že jejich výklady vlastně odpírají Bohu veškerou spravedlnost.
Vysvětlení, která náboženské společnosti mají na tolik různých otázek svých věřících, jsou také pohodlná, nepravdivá, a proto škodlivá.
Jakmile se v některé křesťanské rodině přihodí nějaké neštěstí, tak se můžeme doslechnout i to, že Bůh tuto zkoušku seslal: protože toho, koho má rád, toho i trestá! Anebo jiný příklad: když se narodí dítě s tělesnou vadou, tak to znamená, že toto dítě by mělo trpět za hříchy svých rodičů A nebo i to, že právě rodiče mají být potrestáni za něco neštěstím svého dítěte.
Rovněž je oblíbený názor, že u Boha je všechno možné, protože jeho prozřetelnost je nevyzpytatelná! Všechny tyto výklady nic nemění na skutečnosti, že i křesťanský Bůh je svévolným, nespravedlivým Bohem. Lidé, dokonce i ti dobromyslní, ho za takového označují!
I mylný názor, že ten, kdo trpí na Zemi, bude odměněn v nebi nebo v jakési nirváně a ten, kdo je zlý, má očekávat svůj trest v pekle nebo v očistci, je jednoduše směšný. Směšný a zároveň smutný, protože jasně ukazuje, jak jsou lidští duchové dnes omezení a mají zúžený rozhled!
Ne , slepá víra ještě zatíží břemeno, které má každý nést. Jen vědění osvobozuje! Vědění o neomylných zákonech ve stvoření, které vylučují i tu nej menší nespravedlnost.
Žádný člověk není svévolně vydaný na pospas úderům osudu! Všechno, co ho potká, ať je to dobré nebo zlé, musí připsat sobě samému! On sám to kdysi zasel!
Aby toto pochopil, musí každý vědět, že byl inkarnovaný na této Zemi již vícekrát! Jeden jediný pozemský život by nikdy nestačil k tomu, aby lidský duch přivedl do plného rozkvětu všechny dary a schopnosti, které v něm spočívají. Každý nový pozemský život by měl přinést člověku nové poznatky a měl by ho přivést o krok blíže k říším Světla. To se však nestalo Každá inkarnace jen zvětšila vzdálenost mezi ním a harmonickými záchvěvy zákonů stvoření, takže v průběhu tisíciletí se stal páriou, tedy vyvrženým.
Člověk se vyloučil sám! On sám! Jeho omyly, hříchy, závislosti a neřesti ho oddělily od říší Světla Už po tisíciletí žije v disharmonii se všemi zákony stvoření!
Tato mnohá lidská utrpení se začala v minulosti! Dnes každý sklízí jen to, co zasel v průběhu svých mnoha putování po Zemi. "Co člověk zaseje, to i sklidí!" Jak často vyslovil Ježíš Kristus napomínaje a upozorňuje tato slova! Spasitel tím poukazoval na zákon stvoření, který nepřetržitě přináší své důsledky V přírodě je každému jasný důsledek tohoto zákona. Nikdo nebude očekávat pšenici, když zasadil kukuřici. Ani v lidském životě tomu není jinak. Kdo zasadil nedůvěru, sklidí opět jen nedůvěru. Jen delší čas trvá, než se ze semene vyvine plod.
Pouze vědění o mnohonásobně se opakujících pozemských životech odkrývá a objasňuje příčinu mnoha utrpení a zdánlivých nespravedlností, pod tíhou kterých dnes lidstvo stůně. Slepá víra a pochybnosti o neomylné Boží spravedlnosti jen znásobují tíhu dluhů, které každý vleče s sebou. Kdo chce být spasen, musí poznat Pravdu. Jiné cesty není.
VI.
PROROCTVÍ.
Mnoho upozornění a proroctví ohledně Posledního soudu vyslali duchové ze Světla v průběhu tisíciletí dolů až na Zem, kde je přijali k tomu určení jasnovidci a jasnovidkyně. Všechna tato zvěstování Soudu ve většině případů obsahovala vážná varování a napomenutí, která vyzývala lidi k tomu, aby se odvrátili od započatých zlověstných cest, protože všechny tyto cesty končí v temnotách. Celé knihy by se mohly napsat o těchto proroctvích, která se začala už v antice. V této krátké stati se mají osvětlit jen některá, a to sice ta, která se stala historicky známá.
Sibyla z Cumea
150 roků před narozením Krista v městečku Cumea, na jihu Itálie, žila jasnovidka, která vešla do historie pod jménem "Sibyla z Cumea". Všechny její spisy se týkají nadcházejícího Posledního soudu. S úžasnou přesností popsala hrůzostrašné katastrofy, které postihnou pozemské lidi, když bude probíhat Soud, protože většina lidských duchů, a to ti, kteří žijí na Zemi i ti, kteří se nacházejí na onom světě, budou v moci Pána Temnot.
Je pozoruhodnou skutečností, že tato Sibyla z Cumea ve svých vizích často viděla nádhernou, v modrém světle se skvoucí ženskou postavu, která vždy vedla za ruku chlapce, nad kterým sedm hvězd tvořilo jakýsi druh helmy. Tato paní stále ukazovala na chlapce, a označovala ho za Pána Soudu, který měl být současně i zachráncem pro ty nemnohé, kteří se neoddali moci sesazeného anděla.
Na rozdíl od mnoha jiných proroctví věštby Sibyly z Cumea byly absolutně jasné a přesné. Nikdy z nich nevzniklo žádné nedorozumění a lid na ně pohlížel s vírou a důvěrou.
Žel, většinu těchto cenných spisů spálili už tehdy zkorumpovaní Římané asi 80 roků před narozením Krista proto, že prý znepokojovaly lid a vedly ho k rebeliím. Části, která zůstala, se zmocnili kněží kapitulských chrámů a uschovali ji. Po staletích se tyto zbytky proroctví Sibyly z Cumea spolu s jinými židovskými, řeckými a římskými dokumenty a veškerými zaklínadly dostaly do rukou katolického kléru.
Až 1300 let po narození Krista se začalo opět vyprávět o Sibyliných proroctvích, a sice proto, protože v té době vydala církev knihu, v které se části těchto proroctví objevily.
Tato kniha, která byla v oběhu až do 17.století, byla ve skutečnosti bezcenná, protože se v ní mísila stará proroctví o soudu s jinými tradicemi: se smrtí Ježíše Krista na kříži, Šalamounovými věštbami, řeckými proroctvími a s jiným.
Zjevení Janovo
Nejznámější proroctví o Posledním soudu je zajisté zjevení Janovo.I v tomto proroctví jsou k vůli nepochopení a mnohým překladům a revizím špatně podané mnohé původní pravdy.
Dokonce i úvodní slova jsou nesprávná:
"Toto jsou zjevení Ježíše Krista, která mu dal Bůh... "stojí v prvém odstavci. V tu dobu byl Ježíš již dávno pryč, navrátil se na věčnost k svému Otci. Ježíš se ani v době svého pozemského života nikdy nezmínil o tom, že by on sám přinesl lidstvu soud. Naopak. Syn Boží hovoří o Synu Člověka, který přijde. Ve 14. kapitole Evangelia Janova říká Ježíš na rozloučenou:
"Ale Rádce, ten Duch Svatý, kterého pošle Otec mým jménem, Ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám říkal..."
Přesněji Ježíš nemohl ani vyjádřit, že on sám zpět nepřijde. Původně se Zjevení Janovo začínalo těmito slovy:
"Toto jsou zjevení Svatého Ducha Božího, který se nazývá i Synem Člověka, která seslal skrze své anděly svému služebníku Janovi na Patmos."
Jan, služebník Boží, se nenacházel na Patrnu na Zemi, když dostal pověření od Syna Člověka, Imanuele. Zdržoval se na jiném Patrnu, v nádherné, ostrovu podobné, světlé říši, která se nachází vysoko nad Rájem. Byl to Jan Křtitel, který odtud vysílal zjevení na Zem.
A byl to tento Jan Křtitel, který vysílal zjevení do sedmi světových částí, a to do Filadelfie, Thyatiry, Sardu, Smyrny, Laodicey, Efezu a Pergamu. Každá z těchto světových částí se pohybuje spolu se svými nebeskými tělesy, kterých má na miliardy, podle přesně dopředu stanoveného rytmu stvoření, ale daleko v hlubinách pod Rájem.
Když Bible hovoří o společenstvích, tak to překladatelé zpozemštili podle svých vlastních, zúžených schopností vnímání.
Planeta Země patří ke světovému systému Efezus. Zjevení o Posledním soudu zasílal na Zem přímo Jan Křtitel.
Do dnešního dne nikdo neumí s určitostí říci, kdo byl tento přijímající, jasnovidný člověk, který přijal Janovo zjevení na Zemi. Předpokládá se, že to byl Jan Evangelista, který napsal zjevení krátce před koncem svého života. Názory na to se však liší.
Ano, pravdou je, že zjevení přišla na Zem přibližně 200 roků po narození Krista, když je přijala jistá jasnovidka. Protože tato jasnovidka neuměla psát, zjevení zapsal přívrženec učení Kristova a ten je podal dále. Jméno této jasnovidky na její vlastní žádost nikdy nebylo uvedeno, protože byla, jak se sama vyjádřila, jen nástrojem v rukou Křtitelových.
Zjevení o Soudu a jeho důsledcích bylo dáno tehdy, když tehdejší otcové a vůdcové církevních křesťanských společenstev tak zfalšovali a pokřivili Ježíšovo učení, které mělo lidi změnit a zlepšit, že z původní čisté pravdy vůbec nic nezůstalo. Ve svých projevech stále poukazovali na Ježíšova slova a na nutnost se jimi řídit, ale současně je vysvětlovali takovým způsobem, který jim odebírali všechnu přísnost a jasnost Boží Lásky. A tak se Kristovo učení, přicházející z Pravdy, postupně stalo výtvorem Luciferovým, vedoucím do zmatku, který vedoucí a služebníci církví ochotně přijímali a dělali ještě nepochopitelnějším.
Nyní každý, kdo chce vidět a slyšet, může poznat, že samotné církve a jejich přívrženci, jsou, viděno ze Světla, hrobníky Ježíšova učení. Ať už vědomě nebo nevědomě, to je jedno.
Nostradamus
Po Kristově smrti přišlo ze Světla dolů k lidem ještě více varovných volání. Všechna předpovídala pozemským tvorům hrůzostrašný konec v soudu, pokud se před tím ještě nezmění.
1 lékař a astrolog Michele de Notredame, Nostradamus, napsal proroctví, která se vztahují na současnost a v kterých upozorňoval na Poslední soud. Jeho proroctví, a především jejich výklad, jsou však tak nejasná, že nemají tu hodnotu, kterou by mohla mít.
La Salette
Poslední zvěstování o nadcházejícím Posledním soudu přišla prostřednictvím "Poslankyně milosrdenství", která se objevila na třech odlišných místech na Zemi.
Poprvé se zjevila dvěma dětem v La Salette u Grenoblů, podruhé dětem v Lurdech a po třetí, také dětem, ve Fatimě.
Poselství, které světlá vyslankyně přinesla, bylo podle smyslu stále stejné, a obracelo se vždy na hodnostáře církví a na církevní obce.
Jako prvé si vezmeme La Salette. Přihodilo se to 19.září 1846.
Světlá poslankyně milosrdenství se toho dne zjevila dvěma dětem, Melanii Calvat a Maximinovi Giraud, kteří v době, kdy pásli svůj dobytek na pahorku La Salette, měli asi 12 roků. Místo La Salette -Fallavaux leží ve francouzských Alpách přibližně 60 km od Grenoblů.
Melánie a Maximin byli překvapení, ale vůbec se nebáli, když těsně před sebou uviděli na skalní pošince překrásnou paní, která se na ně přátelsky usmívala.
Děti popisují zjevení následovně:
"Paní držela v náruči mnoho růží a byla zahalená do dlouhého modrého pláště. Zářila jako světlo a na hlavě měla věnec růží." k
Obě děti později vyprávěly, že od ní nemohly odtrhnout zrak. Musely se na krásnou paní neustále dívat a poslouchat, protože k nim mluvila.
Toto je smysl poselství, které děti přijaly a později přesně opakovaly:
"Čas se blíží a propast se otevírá. Církevní obce budou potrestány. Běda obyvatelům Země, když nadejde čas trestu. Satan zatemnil úmysl nejvyšších hodnostářů a vládne mezi nimi Pán Temnot! Když nadejde hodina odplaty, zničí se falešný mír. Vyhubí se falešný kult a těch pár lidí, kteří z trestu vyváznou, bude opět sloužit jedině Bohu, Všemocnému a Jeho budou velebit! Přijdou krvavé války, hladomor a velké umírání. Zmizí velká města. Zhroutí se hory a Zemi bude očisťovat oheň a voda. Vedoucí církvi a církevní obce se mají změnit a usilovat o vykořenění falešných kultů Boha. Všichni budou muset mnoho vytrpět a uzřít propast, do které se musí zřítit, když se nezmění."
Když světlá paní skončila, vyzvala děti, aby přesně pověděly to, co vyslechly a aby se nebály. "Zůstanu ještě při vás! Myslete na to i tehdy, když mne nebudete již moci vidět!"
Po těchto slovech zmizela z dohledu dětí.
Melánie a Maximin všechno věrně povyprávěly dále. Bylo to jakoby se poselství světlé pani nějakým zvláštním způsobem vrylo do jejich nitra. Podobně se dělo i s jejich rodiči. Ani na okamžik neváhali uvěřit slovům svých dětí. Ano, dokonce se jim zdálo, jakoby poselství slyšeli sami osobně. Neodkladně o tom informovali faráře a sousedy, a tak se poselství světlé paní velmi rychle rozšířilo. I Vatikán byl okamžitě zpraven o neobyčejném dění v La Salette.
Vatikán se po dlouhém zvažování rozhodl, že veřejně neuzná zjevení v La Salette. Sice se nepochybovalo o tom, že děti skutečně viděly "Pannu Marii", protože Madonna se už častěji objevila pozemským lidem, ale do tohoto okamžiku se to stalo jen mniškám v různých klášterech „I poselství, které děti vyslechly, obsahovalo mnoho pravdy..."
Později církevní vůdcové, rozhodující v tomto směru, dali rozšířit, že „Panna Maria, která se zjevila v La Salette, prolévala hořké slzy nad hříchy lidstva.“ Dále dali rozšířit i to, že zjevení mělo na prsou kříž s ukřižovaným Spasitelem...
I když událost v La Salette nebyla církevně uznaná, místo, kde obě děti uzřely světlou vyslankyni, se stalo oblíbeným poutním místem.
V září 1946, na sté výročí, byl příval poutníků v La Salette obzvlášť velký. K poutníkům se přidal i v současnosti už zesnulý papež Jan XXIII. Vydal se tam jako poutník ještě jako papežský nuncius na Mariánském kongresu.
Kardinál Saliége von Toulouse, který také vyhledal místo milosti v La Salette, řekl:
»Lidé si v tichu hory mohou vzít k srdci "Mariino"poselství, protože vládne Bůh a ne Satan.«
Lourdy
Nyní následuje Lourdský zázrak:
Čtrnáctileté Marii Bernardě Soubirous, zvané "Bemadetta", se zjevila ve skalním otvoru, v jeskyni, která se nacházela na skalnaté pahorkatině na levém břehu řeky Gave, krásná, do bílého roucha oděná ženská postava se stříbrným pláštěm a se zářícím modrým pásem, která padal volně uvázán od pasu až po spodní okraj roucha. Na jemně formovaných bosých chodidlech měla zlaté sandály zdobené růžemi. Z bílé tvářejí zářily dvě překrásné oči.
Bemadetta, přes chudobu, ve které žila se svými rodiči a sourozenci, byla radostné, usměvavé dítě. Ve škole ji stále napomínaly a trestaly sestry, které vyučovaly náboženství, protože se nechtěla učit katechismus, a i jinak byla nepozorná a očividně se během náboženství nudila.
Mladé děvče se už tehdy cítilo skutečně šťastné, když mohlo být ve volné přírodě. Zdálo se ji, že voda, stromy a zvířata jí rozprávějí svoje zážitky a někdy viděla bytosti, které jiným zůstávaly skryty. Ale to bylo jejím tajemstvím, které nikomu nesvěřila.
Krásnou postavu ženy uviděla poprvé tehdy, když byla se svými sourozenci sbírat roští. Byla unavena, a tak se posadila na skálu, která stála naproti velké jeskyni; jeskyni Massabielle. Pojednou se jí zdálo, že se okolí ponořilo do růžového světla. Bemadetta vzhlédla a uviděla nádhernou ženskou postavu se vznášet asi tak v polovině vchodu do jeskyně mezi nánosem kamení a kapradí. Psal se 11. únor 1858, kdy se to stalo. Toho dne ve starobylém městečku v Pyrenejích ještě nikdo netušil, jaký zmatek toto zjevení vyvolá.
Po prvním zjevení, na prosbu nádherné paní, přicházela Bemadetta ještě následujících 15 dní opět k jeskyni. Klekla si před ní a téměř v té jisté chvíli ucítila neznámou lehkost a volnost, která ji přinesla blíže ke světelnému zjevení, a to ji nekonečně obšťastňovalo.
Její duše se uvolnila z pozemského těla podobným způsobem, jako se to děje při spánku, přičemž duchovně registrovala všechno, co jí bylo pověděno. Tento stav trval obyčejně 20 až 30 minut.
Mezitím Bernadetíno pozemské tělo klečelo ztuhlé a bez života před jeskyní. Její otevřené oči hleděli před sebe prázdně a jakoby vyhasle. Dav lidí, který dívku doprovázel den co den k jeskyni, byl čim dal větší. Všichni doufali, hlavně ti, kteří věřili v zázraky, že něco z "Panenky Marie" uvidí, nebo alespoň budou slyšet na místě to, co "Matka Boží" chtěla od chudobné mlynářovy dcery.
Když se Bernadetta probrala, což vidělo mnoho lidí, vždy se dívala s výrazem odporu a mnohokráte i smutku před sebe. Nikdo jí nevěřil, když pobouřeně řekla, že "světlá paní", kterou před sebou viděla, není "Panna Maria"
Ještě v těch dnech, když Bernadetta denně chodila k jeskyni, propukla okolo ní pravá bouře. Vytvořily se strany pro a proti. V tom nejzákeřnějším smyslu slova ji označili za podvodnici, choré mysli a ještě i jinak ji hanili, ale když se objevila, poklekli před ní jako před světicí. Lékařské komise hovořily o "kataleptickém stavu". Byla předvolána i před soud před prefekty. Z Paříže přišel dokonce i císařský prokurátor, aby záležitost vyšetřil na místě. Jen klérus vyčkával.
Během zmatku, podobnému vzpouře, chodila Bernadetta nahoru dolů znechucená a vědomá si viny. Svojí matce řekla, že "zářící paní" je nespokojená s "církevníky". Jestliže se lidé nebudou kát, všichni zahynou. Všichni, i biskupové, papeži a celé duchovenstvo, protože neslouží nebi ale peklu...
Matka Soubirous se zděšeně dívala na svoji dceru. Bernadetta se začala chvět a zápasila o vzduch. Strach jí sevřel hrdlo. Co měla dělat? Zářící ji pověřila, aby všechno odevzdala dále, všechno povyprávěla a dokonce napsala.
Lourdský děkan se od matky děvčete dozvěděl o pochmurném proroctví domnělé Panny Marie. Nato duchovní diecése dala potajmu rozšířit, že se při zjevení s největší pravděpodobností nejedná o Pannu Marii, ale o obyčejnou buřičku, proto je třeba raději vyčkat.
Po tomto varování lidé znejistěli. Zejména, když Bernadetta sama popřela, že by její zjevení mělo něco společného s Pannou Marií. Davy se nedostavily a děvče šlo k jeskyni jen v průvodu několika lidí. Ostatní sejí vysmívali, vyhýbali sejí a hanili ji. V tom z ničeho nic došlo k obratu.
Světlá vyslankyně ukázala Bernadettě navlhlé a trochu travou zarostlé místo v jednom rohu jeskyně a přikázala děvčeti, aby uvolnilo pramen. Tato našla pramínek, který vyvěral přímo ze země zpod kamene. Zdálo se, jakoby bílá světelná paní právě objevením pramene chtěla pomoci sklíčené Bernadettě, aby posílila její přesvědčení a důvěru.
*
Když se zvěst o objevení pramene roznesla, lidé v Lourdech i okolí propadli do jakési extáze. K jeskyni proudila celá procesí s hořícími svíčkami. Duchovenstvo Lourd dostalo nařízení od církevního úřadu, aby zůstalo s lidmi a připojilo se k poutníkům. Nařízení se končilo dovětkem, že se jistě jedná o pravou jasnovidku.
Vodu z nového pramene vyšetřila komise a analýza prokázala, že jde o tu jistou dobrou zdravou horskou vodu, jaká vyvěrá všude v okolí. Lidé výsledek odmítli. Pramen byl pramenem zázračným a Bernadetta jako objevitelka byla divotvůrcem...
Bemadettu obléhali se všech stran prosbami, aby vyprávěla ještě dále, co jí zjevení řeklo. Vždyť muselo přece jít o něco velmi závažného. Ale Bernadetta mlčela. Mohla vyprávět bez obav, protože pro lidi bylo objevení pramene dostatečným důkazem toho, že ona byla zvlášť vyvolená, v důsledku čehož by její slova byli přijímali přímo jako zjevení. Bernadetta však nejenže mlčela, ale dopustila i to, aby se rozšiřovala a prováděla lež. Tím si Bernadetta vzala na sebe těžké provinění.
Tak se stalo, že se Lourdy nestaly výchozím bodem duchovního vzpamatování se, ale jen místem, kde se shromažďují mrzáci a nevyléčitelně nemocní z celého světa. Na "příčinu" svého tělesného stavu nikdo z mnohých hledajících pomoc nemyslí.
Lourdský zázrak
No a zázraky? Ano, jistěže, v Lourdech se staly zázraky, ale velmi málo a jen ve zvláštních výjimečných případech. Lidé, kterým se dostalo uzdravení hraničícího se zázrakem, si v podstatě pomohli sami.
Je známé, že "víra hory přenáší". Tento biblický výrok obsahuje mnoho pravdy, protože pevná, čistá víra se stane přesvědčením. Přesvědčením, že existuje světlá, pomáhající síla, která může lidem pomoci. Prostřednictvím takovéhoto rozpoložení mysli, které v sobě chová víru, i důvěru a pokoru, nachází dotyčný napojení na vyšší vlny síly, které tím, že zpětně působí, zasahují pozemské tělo a nutí ho ke zvýšené činnosti. Na př. špatně nebo vůbec nefungující žlázy se tak oživí, že opět začnou normálně nebo trochu zrychleným způsobem fungovat.
Uzdravení, která jsou výše popsaná, jsou obyčejně i trvalá, protože se dějí na základě pravého přesvědčení o síle Světla.
Lourdech bylo tehdy i mnoho takových nemocných, kteří svojí náboženskou extází, a s ní se spojujícím optimismem, našli zmírnění svých utrpení a zlepšení stavu. Tato zlepšení obvykle netrvají dlouho, protože nikdo přece v extázi nemůže dlouho žít.
Je tu třeba poukázat na to, že takzvaná zázračná uzdravení jsou možná jen tehdy, když není narušené určité spojení mezi pozemským tělem, duší a duchem. Takzvaní "idioti" se nikdy nemohou uzdravit, protože toto spojení je obvykle zcela přerušeno.
V současnosti jsou v Lourdech a v okoli dobré nemocnice a dobří lékaři. Nemocnice jsou vždy přeplněné, protože mrzáci a nemocní, kteří sem přicházejí, doufají, že odlesk tehdejšího "zjevení Marie" jim napomůže k zlepšení jejich stavu.
Není dalších zázraků. Zázračné uzdravení v tom nej opravdovějším slova smyslu se může stát jen tehdy, když jsou k tomu dány potřebné duchovní předpoklady.
Ani v případě Bernadette Soubirous, zdánlivé "divotvorkyně", se nejednalo o žádný zázrak.
Bemadetta trpěla tělesnými i duševními mukami. Její počáteční dýchavičnost přerostla do těžkých astmatických záchvatů. Pocit viny ji tížil jako těžké duchovní břemeno. Došlo to tak daleko, že byla hospitalizovaná v nemocnici milosrdných sester v Neverse.
V této době děvče neustále navštěvovalo duchovenstvo. Vyptávali se jí opět a opět, ale ona zůstávala apatická. Po nějakém čase byla propuštěná jako zdravá.
Mezitím se ve Vatikáně konaly porady, na kterých se usnesli, že nebesy vyvolená Bernadette Soubirous by se neměla nechat jen tak volně pohybovat. Navíc také proto, protože přece Panna Maria jí pověděla tajemství, o kterém ještě nebylo jasno. Proto nechť je děvče umístěno v klášteře.
Když lourdský farář oznámil rodině Soubirous rozhodnutí církevních hodnostářů, Bernadettu zachvátil silný, křečovitý pláč. Zoufale prosila, aby ji nechali žít tak, jak žijí mladá děvčata jejího věku. Farář pochopil tuto touhu. Z malé Bernadetty se stalo krásné mladé děvče a samozřejmě by raději zůstala volná.
Až po různě dlouhých setkáních s farářem a i s některými biskupy se Bemadetta smířila s neodvratitelným. Krátce na to bylo diecézi oznámeno pastýřským listem, že podle výpovědi Bernadetty si světelná paní přála, aby se na místě, kde se zjevila, postavil chrám. Věřící mohou podpořit toto přání peněžitými dary, protože jinak se stavba nemůže uskutečnit. Po této výzvě se do Lourd za několik týdnů přivalila záplava zlata a miliony a miliony franků ze všech koutů světa. Stavba velké baziliky se mohla začít.
Předtím však s velkou církevní pompézností byla vysvěcena jeskyně jako svátá relikvie. Této ceremonie se zúčastnily statisíce. I pro Bernadettu jako hlavní představitelku měl být tento den dnem úcty. Ale právě v tento den podlehla tak vysoké horečce, že svůj "svátek" musela strávit v posteli.
Několik dní před tím ukázali Bernadette sochu Marie, kterou dali do jeskyně vyhotovit, aby řekla svůj názor na umělecké dílo. Bernadetta se lhostejně podívala na sochu a se slzami v očích řekla, že mezi sochou Panny Marie a světelným zjevem není žádná podobnost.
Potom to zašlo tak daleko, že Bernadetta jako novicka vstoupila do Domova matek sester ze Saint Gildarde. V tomto klášteře se začalo i období jejího utrpení. Onemocněla. Velmi těžce. Silné zvraceni, krvácení a dušnost proměnily její život v muka. Po nějakém čase stanovil lékař diagnosu: Bernadetta trpěla tuberkulosou kostí a různými záněty nervů. Mimo to se jí na koleně vytvořil bolestivý nádor velikosti dětské hlavy. V době, kdy Bernadetta byla uctívaná na celém světě jako divotvůrkyně, skutečná Bernadetta zápasila v klášteře s hrůzostrašnými chorobami. Zdánlivě zázračný léčivý pramen nepřinesl její objevitelce ani uzdravení, ani zmírnění bolestí.
K tělesné chorobě se přidala i duševní muka. Často vykřikovala v beznaději, že podvedla světelnou paní a že ji pronásledoval ďábel. Mnohokrát, když tělesné bolesti byly téměř nesnesitelné, viděla v duchu jeskyni, ale žádná jasná paní nerozechvěla její srdce štěstím. To, co viděla v jeskyni, byl černý jícen, který vedl do hrůzostrašných hloubek a okolo kterého se tlačili všichni mrzáci země. Nebo vídala jiné obrazy, které svojí hrůzou ochromovaly jejího ducha a ubíraly jí vzduch k dýchání. Její vrozený jasnovidný dar jí byl kletbou.
Potom sedmileté utrpení skončilo. Po smrtelném zápase, trvajícím několik dní, byla "divotvůrkyně z Lourdes" osvobozená od svých bolestí.
Třeba ještě dodat, že Bernadetta se v posledních měsících před svou smrtí často obviňovala a vedla zmatené řeči o ďáblovi. Proto nedalo na sebe dlouho čekat ani to, že u sester, které stály okolo postele zmučeného tvora, vznikly pochybnosti. Děkan Peyramale z Lourd jako jediný v klášteře pochopil situaci. On od počátku byl při všem, prožíval všechno a i pomáhal, aby tajemství světelného zjevení i nadále zůstalo tajemstvím. Jistěže velmi litoval děvče Bernadettu, které znal od malička, ale jediné, co mohl udělat, bylo, že se postaral o to, aby se ven za klášterní zdi nic nedostalo. Proč by se mělo věřící lidstvo znepokojovat sebeobviňováním a zmatenými řečmi "divotvůrkyně".
To byla v hrubých rysech příhoda Bernadette Soubirous. Papež Pius XI. ji 8.prosince 1933 vyhlásil za svátou. Toto vyhlášení za svátou se konalo s velkou nádherou. Všechna okna v basilice svátého Petra v Římě byla zastřena červenými závěsy, protože do nitra kostela při takových ceremoniích nesmí proniknout žádné denní světlo. Papež v kruhu kardinálů a jiných církevních hodnostářů vyhlásil, že nebohá Bernadetta Soubirous je "svátá". Zazněly stříbrné fanfáry svatopetrského chrámu a začaly vyzvánět zvony všech římských kostelů, když na chuděru utrápenou Bernadettu uvalili ještě i břemeno svatosti.
A jak vlastně znělo poselství, které Bernadetta přijala?
Poselství se shodovalo s tím, které v roce 1846 přijala Melanie Calvat a její společník Maxi min Giraud na osamělé hoře La Salette.
Třetí poselství z Fátimy
Vyslankyně milosrdenství se i potřetí přiblížila pozemským lidem.
Stalo se to ve Fátimě, v provincii Estremadura v Portugalsku. Přišla naposled, aby ještě před započetím soudu varovala křesťanstvo. Bylo 13.května 1917, když se zjevila třem pastýřským dětem: Franciscovi Marcosovi, osmiletému, jeho sestře Jacintě, devítileté a desetileté Lucii. Lucie byla jejich sestřenice.
Děti si právě hrály v jeskyni, která byla mimo jejich dědinu, když zpozorovaly zjevení. Bylo to v jeskyni "Iria". Děti rozprávěly o tom, že se k nim přiblížila jedna pěkná zářící dáma (děti takto pojmenovaly zjevení) s květy na rukou. Tato dáma je tak mile a přátelsky pozdravila, že strach ze zjevení ihned zmizel.
Lucie okamžitě pocítila, jak ji tato zářící dáma přitahuje. Přes svůj dětský věk jí bylo ihned jasné, že dáma přinesla poselství, které měla odevzdat lidem.
Lucie stála pod silným vedením Světla, protože byla na tuto úlohu zvlášť připravována. Nebylo to ani po prvé, kdy přijala světelné poselství a dala ho dále.
Dáma si přála, aby děti přicházely do jeskyně až do října každý měsíc a to vždy třináctého.
Vyslankyně milosrdenství se zjevila v jeskyni šestkrát. Lucie pokaždé přijímala vzkazy, které měla dále odevzdávat lidem. 13 října se dáma objevila naposled. Toho dne se s dětmi úsměvem rozloučila. Když se obrátila ještě jednou k Lucii, řekla:
"Nikdy neměj před lidmi strach! Odevzdej přesně vzkaz, který jsi dostala!"
Přes svůj věk Lucie plně a cele pochopila význam své mise. S obdivuhodnou přesností povyprávěla všechno, co slyšela od dámy. Mezi mnohými zvědavci, kteří přišli do dědiny, se samozřejmě nacházeli i mnozí duchovní. Přišli, aby "vyslechli" a "prověřili".
Všichni, kteří slyšeli proroctví, dokonce i ti, kteří tvrdili, že na nic nevěří, se nemohli vyhnout skličujícímu pocitu, ba co víc, pocitu nahánějícímu strach. I když mu nevěřili, v tichosti se kojili nadějí, že zvěstovaný trest Boží se jim vyhne.
Kněží nepochybovali o tom, že děti viděly nějaké zjevení, protože to tragické poselství, které Lucie přednášela s vážnou tváří, nemohla sama vymyslet. Tak se vysocí církevní hodnostáři shodli na tom, že se musí něco podniknout.
Dítě, které vidělo "Pannu Marii" nemohlo zůstat bez dozoru. Mimo to, lidé by mohli poselství "špatně" pochopit. Z tohoto důvodu byla Lucie odevzdána mniškám z karmelitánského řádu. Toto opatření bylo zdánlivě ve prospěch dítěte. Ve skutečnosti však měla být Lucie isolována od jiných lidí.
Když Lucie přišla do karmelitánského kláštera v Pontevedra, měla jedenáct roků. Jen co to Lucii bylo možné, zapsala co nejpřesněji poselství, které měsíc co měsíc dostávala od zářící dámy. Nic se neztratilo. Plnila svoji misi co nejvěrněji.
Sešit se zápisky mnišky odevzdali biskupovi z Coimbra. Odtud se dostal do rukou primasovi Portugalska a potom dále do Vatikánu. Ve Vatikáně byli již před obdržením zápisků co nejpřesněji informováni o jasnovidném dítěti Lucii. Část proroctví byla tehdy publikovaná v náboženských církevních listech. Ale poslední část, která byla později pojmenovaná jako "Třetí poselství z Fátimy", nikdy nebyla zveřejněna. Dodnes zůstala tajemstvím Vatikánu.
Obě děti, které také viděly zjevení, zemřely dva roky po této události v krátkém časovém rozpětí.
13.října 1917, tedy v den, kdy se dáma zjevila dětem naposled, objevil se na nebi jedinečný úkaz: slunce se začalo točit. Tisíce lidí vidělo tento jedinečný, nevysvětlitelný děj. Točící se slunce, "sluneční zázrak", byl dlouho tématem denních rozhovorů.
I světlá vyslankyně poukazovala ve svém poselství na znamení na nebi. A to sice takto:
"Když se jedné noci objeví na nebi velké neznámé světlo, tak vězte, že je to znamení od Boha, které lidi upozorňuje na to, že začátkem druhé světové války se Poslední soud už začal!"
Světlo, na které dáma upozorňovala, bylo skutečně viditelné v celé Evropě. Šlo o určitý druh severského světla, které v noci z 25.na 26.leden 1938 osvětlilo evropské nebe. Vědci dodnes nedovedou vysvětlit tento překvapující a mimořádný úkaz, který onoho času mnoho lidí uvedl do paniky.
Vypukla válka. I další jiné katastrofy se už přesně naplnily a budou se i dále přesně naplňovat. Když po válce vysvitlo, že Lucie mluvila pravdu, z mnoha stran naléhali na Vatikán, aby se zveřejnilo i třetí Poselství z Fátimy.
Tyto prosby byly dodnes odmítnuty Toto poselství musí zatím ještě zůstat tajemstvím Vatikánu.
roce 1967 zveřejnil evropský tisk překvapující zprávu, že papež omdlel při čtení třetího poselství z Fátimy. I noviny "A Gazeta" v Sao Paolu zveřejnily 17.dubna 1967 tu stejnou zprávu. A to dokonce takto:
"Vatikán (AFP).Třetí tajemství z Fátimy se nezveřejní. Oznámil to kardinál Fernando Cento, když se kvůli věku vzdal svého vysokého úřadu."
Jak je známo, výše uvedená proroctví se s ohromující přesností naplnila. Je pochopitelné, že papež omdlel, když nahlédl do třetího proroctví.
Co vlastně obsahuje toto poslední poselství, které Vatikán tak úzkostlivě střeží? Proč zůstává ještě utajeno?
Nyní v souladu s jejich smyslem zodpovíme dvě nej důležitější proroctví, která se nacházejí v třetí části poselství z Fátimy. I tato proroctví se s ohromující přesností naplní.. V tomto století! Ve století Posledního soudu!
"Vypukne třetí válka. Bude tak hrozná, že jen málo lidí ji přežije. Lidstvo zachvátí příšerné katastrofy.
Církevní organizace se musí úplně změnit a vzít Pravdu za základ svého působení. Jestliže se tak nestane, bude v církvi vládnout smrt a věřící budou kněžstvo proklínat. Nastane konec i papežství. Poslední papežové budou stonat v tělesných mukách, zatímco jejich duše budou jako štvané bezcílně bloudit sem a tam. Nenajdou žádné východisko. Jejich trůn se zřítí!"
To je podle smyslu obsah dvou nejdůležitějších proroctví třetího poselství z Fátimy. Není pochyb o tom, že i toto třetí se naplní.
Během audience u karmelitánské sestry "Sedmibolestné" (tak se v současnosti Lucie jmenuje) se nuncius Lombardi zeptal, jestli věří, že se lidé dožijí lepších časů. Na to odpověděla tak, že nejdříve by se musela stát velká změna, velký obrat. Jestliže se tak nestane, tak se jen velmi malá část bude moci zachránit. Mnozí budou odsouzeni a ztraceni!
Co tedy udělala církev z fátimského poselství? Z poselství, prostřednictvím kterého se mohly zachránit miliony?
Jak se ani jinak nedalo čekat, odpovědní vedoucí církevních organizací udělali všechno, aby lidstvo odvedli od pravdivého a tragického smyslu poselství. Lež, zbraň všech od Světla odvrácených duchů, opět úspěšně nastoupila do akce.
Církev napřed poselství uznala. Potom oznámila, že dětem se osobně zjevila "Panna Maria", aby vyzvala lidi k pokání.
Potom bylo vysvětleno, že "Panna Maria" si přeje, aby tam, kde se zjevila, byla vystavěna bazilika, aby lidé na tomto omilostněném místě mohli prosit za odpuštění hříchů.
V roce 1950 papež Pius XII. na"výslovnou prosbu Madonny z Fátimy" vyhlásil dogma nanebevstoupení Panny Marie! Od té doby církev každý rok 15.dubna slavnostně oslavuje toto "nanebevstoupení", které vymyslel papež Pius XII.
Tomuto papežovi se údajně "Panna Maria z Fátimy" také třikrát zjevila.
Takto se další dogma přiřadilo k už existujícím. Každé dogma se podoba věznici, která nemá světlo, v které duch bez pohybu podřimuje. Tam, kde není žádné světlo a žádný pohyb, tam číhá smrt!
Někteří lstiví teologové uváděli do souvislosti s fátimským proroctvím dokonce Rusko, a to na příklad tím, že v prvé, už známé části poselství, se uvádí toto: "Velká většina lidí se musí velmi změnit, a obrátit se, jestliže nechce, aby byla zahubena!" Tito lstiví teologové si tak vykládali tato slova, že je to církev, která se má zasazovat o světový mír a zaručovat tento světový mír, kdyby se "Rusko obrátilo".
Takový výklad je samozřejmě nesprávný! V proroctvích se nejmenuje žádná země a žádný konkrétní národ. Poselství z Fátimy bylo určeno celému lidstvu a zvláště křesťanstvu.
Je pochopitelné, že teologové vynajdou všechny možné i nemožné výklady, aby oklamali sebe sama i jiné. Vždyť který člověk by měl výhled na záchranu, kdyby se poselství z Fátimy vykládalo ve smyslu Pravdy? Mimo to by Pravda otřásla celou výstavbou církve!
Přes to se základy církve, nejmocnější a nejbohatší organizace na zemi, už dnes otřásají. Poselství z Fátimy dnes rozechvívá mocná duchovní knížata! Ale i bez tohoto proroctví každý může vidět, kdo skutečně vidět chce, že nic nemůže zhroucení se církve zadržet. I pro třetí válku je již všechno připraveno. V době, kdy mocní země rozmlouvají o míru, vyrábí se nejhrůzostrašnější zbraně, kterými se navzájem mohou zničit.
Pompézní bazilika byla postavená přesně podle "přání Panny Marie". Takto vzniklo další poutnické místo na počest církve. Miliony lidí navštěvují "posvátné místo Fátimy", aby se tam egoistickým způsobem ucházeli o odpuštění svých hříchů. Všeobecně se rozšířilo, že bazilika ve Fátimě je působivým výrazovým prostředkem křesťanské víry.
Ve skutečnosti je však bazilika ve Fátimě působivým pomníkem mrtvé víry, v kterém duchovně líní lidé očekávají všelijaké možné výhody.
Kult, který se sochou z Fátimy pěstuje, není jiný než různé modloslužebnické kulty zašlých tisíciletí. Pravdaže, dnes církevní mocipáni zdaleka předstihují své předchůdce! (Kolik může být mezi knězi takových, kteří byli kdysi modloslužebníky?) Ano, služebníci církve zdaleka předstihují své modloslužebnické předchůdce, protože církev si vyhradila pro sebe Božího Syna, který jen proto přišel, aby se nechal ukřižovat, aby mohl lidstvo osvobodit z jeho hříchů!
Lucie, jasnovidné dítě oněch časů, které ve svých jedenácti letech zmizelo za klášterními zdmi, má dnes šedesát roků. Žije v klášteře Svaté Terezy karmelitánské a nese nyní jméno "Matka Marie neposkvrněného srdce". Její pozemský pobyt zatemňují smutek a beznaděj. Vždyť už dávno musela poznat, že "Poselství zářící dámy"si kněžstvo vykládalo tak, že Pravda zmizela pod sítí lží.
Často prosila i z kláštera, aby poselství zářící dámy bylo rozšiřované. Ale její prosby nenašly žádnou odezvu. I ona byla ve Fátimě, když se tam papež v roce 1967 vydal jako poutník, aby prosil o světový mír.
Prázdnota kultovních obřadů jen ještě více zranila její duši. Až do té doby se kojila nadějí, že papež ve Fátimě zveřejní celé poselství, ale nic takového se nestalo! Papežské požehnání ji naplnilo bolestí a pohrdáním, protože si všimla, že i tohoto papeže, tak jako jeho předchůdce, ve dne v noci trýznily fúrie strachu.
Lucie zůstala Světlu věrná i za klášterními zdmi! Patří k služebnicím milosrdenství, které se v čase nouze přibližují k lidem, aby jim duchovně pomáhaly a poukazovaly na přicházející nebezpečenství. Kéž by mohla Lucie opustit zemi v míru a navrátit se do svého duchovního domova po cestách plných růží.
Jasnovidné děti
Mnozí čtenáři se budou ptát, proč se vybírají právě děti, aby dávaly dále taková významná zvěstování9
Děti? Jistě. Nejedná se tu přece o žádné běžné děti. Jejich duchové plnili důležité úlohy již ve dřívějších pozemských životech!
Ve vysoko stojící bílé rase až tak převládá rozum, že téměř nejsou dospělí, kteří by dokázali čistě a jasně přijmout zprávy, které skutečně přicházejí ze Světla a Pravdy. Příjem by okamžitě zakalila všechna možná zvažování rozumu, jako pochybnost, nedůvěra a strach.
A ve spiritistických kruzích? Vyslanci Světla se v těchto kruzích nemohou přiblížit k lidstvu! Mnozí takoví, kteří jsou vázáni na zem a jsou zavěšeni na mediích, ihned od začátku vylučují každý příjem ze světlých výšin. I když se jednalo o připravované duchy, kteří se inkarnovali do těchto jasnovidných dětí, přece přetrvávalo nebezpečí, že při překročení dospělosti i tyto děti by mohly být negativně ovlivňovány rozumem vstupujícím do své plné síly právě v tomto období. Potom by se snad styděly dát poselství dále, protože by se bály posměchu a vysmívání se.
Ale dítě nikdy nemyslí tak daleko, protože schopnost logického uvažování nastupuje až v dospívání, tedy ve čtrnácti až patnácti letech, ale i o něco dříve nebo později.
Když se zářící žena zjevila Bemadettě Soubirous, dívka právě dozrávala. Překročila hranici dětství. Spadla ochranná zeď, která až do této chvíle obklopuje každé dítě, a proto se ztratila i nezaujatost a dětská bezstarostnost.
Vstupem do dospívání dochází k vytvoření duchovního spojení, které dospívajícího mladého člověka nyní už volá k plné zodpovědnosti za všechno, co cítí, myslí a koná. Na mladé lidi působí jiné proudy, jiné vjemy začínají formovat jejich život.
Když Bemadetta dospěla do tohoto věku, byla si plně vědomá dosahu a váhy přijatého poselství. Důsledkem toho bylo, že dostala strach z odevzdání vyslechnutého. Strach z lidí a jejich reakcí, jako i ze všemocné církve. Co by s ní udělali, kdyby hlásala, že "církevníci" neslouží Ježíši?
Čím více se nad tím Bemadetta zamýšlela, tím více se otevírala stísňujícímu vlivu nesprávně smýšlejícího a nesprávně konajícího lidstva. Nemusela se starat o nic, protože stála přece pod zvláštní ochranou vyslankyně Světla.
Abychom vyloučili každý omyl, je třeba si připomenout: zmizení dětské ochranné stěny v období dozrávání neznamená, že mladý člověk od této chvíle stojí bez ochrany a opuštěný! Naopak! Od této chvíle je každý doprovázený duchovním vůdcem, který se o něho věrně stará. To, že dnešní pozemský člověk už neslyší hlas svého duchovního pomocníka, je jeho vlastní velkou vinou. Lidský tvor nikdy není ponechaný bez věrně se starající duchovní ochrany po celý svůj život!
Kdo byla tedy ta zářící žena, která se zjevila jasnovidným dětem a kterou všechny popisovaly podobným způsobem?
Tato zářící žena patří ke skupině mnohých vyslanců a vyslankyň Světla, kteří od věčnosti působí v paprsku Boží Lásky. Jsou to ženské a mužské postavy, které se nazývají "vyslanci milosrdenství". Jde o čisté, nezatížené duchy, kteří se přibližují lidstvu před obdobími velkých nouzi. Napomínají a varují a poukazují na přicházející nebezpečenství.. Za posledních sto roků zvěstovali tito milosrdní pomocníci po celé Zemi počátek světového soudu a s ním se spojující _ přeměny. V každém národě byli připravováni pozemští lidé, především i děti, které tato poselství věštící neštěstí přijaly a měly i možnost je rozšířit.
Naneštěstí, tato zvěstování milosrdných poslů byla ve většině případů úplně nebo částečně zamlčena, nebo tak znetvořena a odevzdána zeslabená, že jejich smysl a slova ztratily sílu a vsákly do moře bludných lidských představ a pochybností.
Nazaretská Marie, pozemská matka Ježíšova, nikdy nepatřila do skupiny vyslankyň a vyslanců milosrdenství. Ve skutečnosti se ani nikomu nezjevila, nemohla a ani se nikomu zjevit nemůže. Kdo si myslí opak, ten žije ve fantasii nebo lže.
Když se vyslankyně milosrdenství přibližují pozemským lidem, obvykle nosí jasně modry plášť hedvábného lesku, bílé šaty, které jsou uprostřed sepnuté širokou světle modrou šerpou. Vždy se zjevují ozdobené červenými růžemi. To, že se pozemská matka Ježíšova spojuje s těmito zjeveními, naneštěstí ukazuje, jak je celé lidstvo vzdáleno od Pravdy.
To celé zvelebování Marie z Nazaretu je vysloveně neoprávněné. Vedlo k dnešním základním omylům a ještě více Marii zatížilo. Sice se jí skutečně dostalo vysoké cti, že směla být pozemskou matkou Syna Božího, ale pokud Ježíš přebýval na zemi, ani Jeho, ani Jeho misi jako takovou nepoznala. Až pod křížem na Golgotě začala tušit pravdu. Toto poznání ji však nemohlo osvobodit od viny, kterou si na sebe uvalila svým selháním. Od té doby se už vícekrát inkarnovala na Zemi Cesty, kterými se musela ve hmotnosti ubírat, byly těžké a trnité, protože nepochopením a občasným odmítáním Ježíšovy mise velkou mírou ztížila jeho pozemskou úlohu. I ona si musí odpykat svoji vinu tak jako každý jiný, přičemž její vina byla mnohem těžší, protože byla zvlášť omilostněná.
Místa zjevení
Nyní zůstává pouze zodpovědět otázku, proč se objevovaly vyslankyně milosrdenství jasnovidným dětem na osamělých horských místech a jeskyních.
I na tuto otázku lze lehce odpovědět. Dlouho před tím, než se postavily kamenné chrámy, mnoho přírodních národů mělo svoje kultovní místa venku, ve volné přírodě. V Evropě dodnes můžeme najít zbytky takovýchto kultovních míst. Nacházejí se ve starých dubových hájích, při zvlášť pěkných pramenech, potocích nebo jezerech. Rovněž tak na kopcích, horách anebo v jeskyních. Uprostřed kultovních míst vždy ležel kultovní anebo obětní kámen. Na místech, kde bylo dost kamene, byly tyto rozestavené v širokém kruhu okolo kultovního kamene.
Mladá děvčata, která měla dar jasnovidectví, kladla na tyto kultovní kameny během slavnostních shromáždění dary. Tyto dary sestávaly většinou z obilí, ovoce a vody, která se dávala do pěkně tvarovaných džbánů. Dary byly projevem díků Bohu, Pánu, který jim v bohaté nadílce dával všechno, co potřebovali. Vedle těchto mladých jasnovidek vykonávali služby samozřejmě i kněží.. Tam, kde byly jeskyně, se tyto kultovní obřady vykonávaly při vstupu do jeskyně nebo v ní. V každém případě však všechny kmeny dávných dob měly kultovní místa na obzvláště pěkných a chráněných místech.
Jasnovidné děti v La Salette, Lourdech a Fátimě dostaly poselství vyslankyň milosrdenství na místech, které před tisíciletími byly místy kultovními. Samotná jasnovidná děvčata byla v dávno zapomenutých časech jasnovidkami, které zprostředkovávaly národu poselství, zatímco chlapci byli kdysi knězi, kteří taktéž měli dar jasnovidectví. Všichni vždy věrně splnili své pozemské úlohy.
Falešné výklady
Na závěr ještě vysvětlení, proč poselství vyslankyň milosrdenství byla cílená hlavně na církev a její služebníky.
Nesprávná podání a výklady učení Syna Božího Ježíše udělaly mnohem víc škody než všechny války dohromady.
Celá bílá rasa je zamotaná do pavučiny nepravé křesťanské víry. Vlivem, který tato rasa má, přišlo falešné křesťanství i k jiným národům, kde způsobilo zmatek a pokrytectví.
Největší vinu na tom samozřejmě mají církevní organizace, protože už dávno rozšiřují falešnou věrouku a mimo to lidi beznadějně zotročily prostřednictvím různých církevních dogmat.
Toto bylo důvodem, proč se tři poselství obracela hlavně na nejvyšší církevní hodnostáře a na duchovenstvo.
VII.
PŘEŽIJE CÍRKEV SOUD?
Ne, ani církev nepřežije soud, podobně jako všechno ostatní, co se nezachvívá v souladu s Boží Vůlí. Církevní organizace je dnes sice bohatá a mocná, ale její bohatství a moc jsou jen pozemské, bez pravého duchovního jádra. Proto nebudou umět zvládnout nadcházející bouře!
Ne, nic nezůstane z katolického církevního systému. Církevní dogmata jsou ve svých základech tak odlišná od původního Ježíšova učení, že nedávají žádnou naději na přežití. Ve Světle Pravdy může každý poznat, kdo chce vidět a slyšet, že dogmatické církevní učení se skládá z jemně utkané pavučiny lží. Duchovní základ, na kterém měly spočívat křesťanské církve, už neexistuje a v podstatě ve správném smyslu nikdy ani neexistoval. Sice všechny křesťanské úkony probíhají ve jménu Krista, ale Kristova ducha budete hledat zbytečně. To, že se mohla vybudovat taková mocná organizace podporovaná systémem lží, jako je katolická církev, příliš jasně ukazuje, jak se lidstvo vzdálilo od Světla Pravdy.
Církevní dogma, tento konglomerát bludných nauk, se mohl udržet jen prostřednictvím přísné slepé víry. Tato slepá víra ukolébá miliony přívrženců do spánku jisté duchovní smrti. Ježíšovo učení, které přišlo z Pravdy, by mohlo zastavit pokles lidstva. Ale církevní mocipáni přeměnili čisté, přísné a spravedlivé učení na náboženství falešné lásky, pokrytectví a lží.
Takto se znetvořují a zneužívají slova Kristova již téměř dva tisíce let. Ukrutná, hrůzostrašná vražda a smrt Syna Božího na kříži se označuje za chtěný čin lásky. Jen zcela zvrhlí posluhovači Luciferovi mohli roztroubit do světa takovou lež. A přece přes to by bylo lehké odlišit Pravdu od lži. Vždyť přece Ježíš vyslovil tato slova: "Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí!" Proč tato slova, když smrt byla chtěná?
Ano, církevní dogma se postavilo na lži, nikdo tuto skutečnost nemůže popřít. Jen si vezměme zpověď a za zpovědí následující odpuštění hříchů.
Církevní zpověď je přímou výzvou k hříchu. Hrubě odporuje slovům Ježíšovým, která praví: "Co člověk zaseje, to mnohonásobně sklidí!" V tomto výroku Syna Božího se vyjadřuje působení jednoho z nejdůležitějších zákonů stvoření, zákon zpětného působení, kterému je každý člověk podřízen.
Jak může někdo, kdo je snad sám zatížený hříchy, odpustit hříchy jinému? Co si při tom myslí kněží, když vykonávají úkony, které stojí v přímém rozporu se slovy Kristovými?
Ano a potom vyhlašování běžných pozemských lidí papeži za svaté! Kdy se zmínil Ježíš o takové absurdnosti? Jaká namyšlenost, hloupost, jaké pokrytectví spočívá v tomto svévolném činu! Vyhlašování někoho za svátého je bezmezným zneuctíváním pojmu svatosti. Svatá je jen a jedině Boží Trojjedinost! Kolik takzvaných "svátých", zatížených hříchy, žije opět dnes na zemi. Ani jim se nic neodpustí. Paprsek soudu zasáhne a soudí lidského ducha zde na zemi nebo na onom světě. Nikdo se nemůže ukrýt.
Dále je tu půst a povinný celibát církevních služebníků nebo kněží! Jaká malicherná a současně směšná jsou tato nařízení! Což se stará všemocný Bůh, Stvořitel milionů světů, o to, jestli se malý pozemský člověk postí, trestá, anebo žije v celibátu? Lidé takovýmto konáním jen hřeší vůči přírodním zákonům, které se zachvívají přesně ve Vůli Boží.
A papeži?! Většina umírá napadena tělesnými bolestmi a tisícerými duševními mukami bez toho, aby vykonala na zemi skutečně něco potřebného. Většina papežů, kteří v průběhu mnohých staletí vlastnili takzvanou "Petrovu stolici", byla v každém ohledu, čistě lidsky vzato, nehodná.
Jen a jedině takový papež by se mohl nazvat papežem, který by měl odvahu a duchovní výši zničit církevní dogmata a veřejně upozornit křesťanstvo na mylná učení dogmat. Takový duchovně vysoko stojící člověk by však papežskou hodnost předem odmítl.
Dnes jsou všichni katoličtí církevní služebníci, počínaje papežem až k nejníže stojícímu knězi, zrádci Kristova učení v tom nejopravdovějším slova smyslu. Kvůli této zradě stojí bezmocně a s prázdnýma rukama před čím dál víc narůstající bídou lidstva.
Ale stavba církve už kolísá. Dogma samo vyvolá konečné zhroucení. Budova se sama zevnitř zhroutí. Zní to jistě hrůzostrašně a neshoduje se s výtvory fantasie, které si církev vytvořila o Boží Lásce.
Při všem co člověk myslí a koná, dostává se do styku se zákonem zpětného působení, který Syn Boží Ježíš zvěstoval lidstvu těmito jednoduchými slovy:
"Co si zaseješ, to si sám mnohonásobně sklidíš.
